---

navigace osobni
Jsem obyčejný člověk, který hledal a nalezl svoje místo na světě. Nejsem zámožný, ani se nepachtím za funkcemi a penězi. Žiji na vesnici odloučen od moderního světa. Koukám na televizi, poslouchám muziku, nejsem společenský typ, a tak nejsem ozdobou večírků, a tak mě ani nikdo nezve, což mě nevadí. Nesnažím se oblékat podle poslední mody a ani moderní trendy v hudbě mi nic neříkají. Žiju si svým životem, občas nadávám, občas se raduji. V podstatě mám více proher než vítězství, ale kdo by počítal život na prohry a vítězství. Mám své neřesti, nejsem moudrý ani vyjímečný. Ale mám život rád a rád ho žiji. Snad proto mi nevadí hloupost a narážky ostatních na mou hloupost. Každý žijeme svůj život. Možná je nám dán osudem, možná bohem, možná si ho žijeme sami. Kdo to rozhodne? Nejsem dříč, který nejradši pracuje od rána do noci. Rád si jen tak lebedím. I toto je vidět na mé stránce. Vždy si říkám: zítra je taky den, proč se mám honit?
Na konci roku 1999 jsem si koupil počítač a dostal možnost objevit internet. Po prvních nesmělých krůčcích jsem pochopil, že internet je jedinečné místo k tomu, abych mohl publikovat svoje názory. Abych publikoval svoje zrníčka pravdy. Vím, že návštěvnost mé stránky nedosáhne počtu profesionálně dělaných stránek křesťanských a ani amatérských stránek křesťanů, kteří mohou počítat s návštěvou těch, kdož věří, ale občas pochybují o své víře. Ateista nepotřebuje upevňovat svoji víru, protože vírou mu je život sám.
Člověk žije svým životem. Jí, pije, vydělává peníze a založí rodinu. Jak by mnozí z Vás namítli, jsou to materiální potřeby. Je smutnou pravdou, že člověk potřebuje peníze, aby byl svoboden. Mnoho lidí neustále tvrdí, že lidský život nejsou jen peníze, ale i jakýsi vnitřní život. Nábožensky založení lidé za tento vnitřní život považují boha, náboženství. Jenže člověk se potřebuje nejdřív nasytit, a pak může uvažovat o vnitřním životě. Ač moudří mluví o pravdě či bohu, člověk potřebuje nasytit sám sebe a svoji rodinu. Bohužel, ještě nelítají pečení holubi sami do pusy a ani se o nás nestará bůh. Bůh ,,sedí na nebesích" a až nastane soudný den, pak rozdělí lidstvo a začna se o něj starat.
Dva tisíce let určovala církev běh tohoto světa. Až v 20. století se lidstvo tak trochu vymanilo z náboženské závislosti. Historie ukázala dobrotu církve. Ne její slova o lásce a pravdě , ale činy, které provedla. Člověk v tomto století je však často hnán do úzkých, a tak se rodí živná půda pro různé sekty, které slibují věčnou radost, štěstí atd. Někteří lidé chtějí být vedeni. Nevím, jak chtějí dosáhnout štěstí, ale pokud štěstí vidí v jejich pevném vedení, pak ať ho mají.
Chtěl bych postavit hráz, svůj pomník, své poznání pro budoucí pokolení. Každý z nás zanechává stopy pro budoucí pokolení. Je jen a nás samotných, jaká tato stopa bude. Je na lidstvu, aby vyvolilo svoji cestu. Protože každá cesta má svůj směr. Je jen na nás, kam nás tento směr dovede. Každý je strůjcem svého štěstí, ale i štěstím druhých.

---

Internet, slovo poslední dobou zaklínané, proklínané. Mnozí ho zatracují, jiní v něm vidí budoucnost světa. Ani jedno ani druhé, doufám, není pravda a ani se pravdou nestane. Jedno je jisté, internet a jeho technologie je něco tak převratného, že to zasáhlo snad již každého. Ale doba, kdy prostřednictvím internetu budeme řídit svůj život, je doufám dost daleko. Jistě, neustále jsme bombardováni vizemi, jak to bude v budoucnu vypadat. Jak vše bude řídit všemožný počítač. Jak budou roboti sloužit lidem, pracovat za nás a kdoví co ještě. Jenže nebude nakonec lidská síla nejlevnější? Jenže kolik takovýchto vizí už jsme slyšeli. Jistě, člověk již nemůže převzít to, co teď dělá počítač, ale počítač nebude mít nikdy možnost dělat rozhodnutí. Vždyť rozhodnutí musí udělat člověk. I za cenu toho, že někdy bude chybné. Protože i rozhodnutí musí být někdy nepopulární a v podstatě nelogické Vize supermoderních bytů budou zastíněni vizemi chudých, holých bytů většiny chudých. A prý to půjde tak daleko, že nás lednička bude upozorňovat na to, co chybí za potraviny. Jenže jak bude vědět, na co mám chuť? Fikce budoucnosti na filmových plátnech je velice pochmurná. Spousta špíny, nenávist, války, a tak je lidstvu pomalu podsouváno, že budoucnost je temná a špatná. Bohužel a nebo bohudík, budoucnost počítačových světů, meziplanetárních letů, nedostatků potravin atd je ještě hodně daleko. A možná právě ty filmařské vize neštěstí a špíny jsou jen odrazem našeho nazírání světa. Kdo vlastně ví, jak by měla vypadat opravdová a moudrá společnost, v níž všichni jsou šťastni a všichni vědí, co chtějí? Filmaři nás neustále bombardují vizemi vetřelců, vesmírných lovců a jiných bytostí, které nechtějí nic jiného než, aby nás zničili. Jen málo filmů překročilo tuto vizi a ukázalo mimozemštany jako bytosti, co se chtějí spojit. Lidi si prostě žádají krev a násilí. Snad proto, že se pak utěšují: vidíte bude hůř. A tak jediné, co mě těší je, že se toho asi nedožiju.

---

Jsem amatér a počítačový program je pro mne něco zcela nepochopitelného. A tak i na tom je vidět, že zveřejnit něco na internetu může opravdu každý. Nejsem zastáncem virtuálního světa, který je mnohými propagován. Protože západ slunce je neopakovatelný a žádná virtuální realita ho nenahradí. Internet je však nepřebernou studnicí moudrosti, ale i závislosti a nenávisti. Je jen na každém z nás, co si z něj vememe, protože vždy za vším stojí člověk a jeho názor na věc. Každý z nás má možnost si vybrat, co chce a co potřebuje. Nechme každého, nechť si vybere to, co se mu líbí.

Tato stránka je jen pouhou kapkou v moři názorů, které hlásají milióny lidí rozličných názorů. Nejsem dost moudrý na to, abych spasil svět, nejsem však dost hloupý na to, abych nepochopil, že každý člověk má nárok na názor. Chtěl bych přesvědčit jen jediného člověka, aby pochopil, že je nutno rvát se za lidstvo, a pak teprve za sebe. Že žádný bůh z nás nesejme břemeno rozhodnutí o naší cestě. Člověk může svá rozhodnutí konat dle svého boha, ale důsledky ponese vždy sám.

Toto jsou prosté úvahy. Zde chci publikovat svoje názory, své postoje. Chci ukazovat to, co se mi líbí a co ne.
Toto je moje vyznání.
Mnoho lidí se vykecává na schůzích, v hospodách. Schůze mě nebaví, do hospody už nechodím, a tak jsem nucen se vykecávat zde na této mé stránce. Snad mi to, laskavý čtenáři, promineš. Úvahy politické, osobní. Je to můj názor na svět. Na svět, který je dobrý, špatný. Záleží na nás, jak budeme nahlížet ,jak se budeme vyrovnávat s tímto světem. Je však s podivem, kolik bezmoci, neštěsti je ve společnosti. Nejhorší je, že za skutkem vidíme cokoliv jiného než konkrétního člověka, protože ať chceme či nikoliv, vždy je za skutkem člověk se jménem a tváří.
Krátké úvahy o tom, co nemohu změnit, ovlivnit. O moci mocných, o bezmoci bezmocných. Nejsem pravda ani světlo , na rozdíl od mnoha si nemyslím, že všemu rozumím. Chci však stát za svým slovem.
V tomto státě je spousta věcí, které normálního člověka přivádí k šílenství. Moc mocných pramení z jejich víry, že jsou nedotknutelní, a že odplata za jejich služby bude trvat ještě hodně dlouho. Tato moc je tím větší, čím větší je touha po moci. Politici jsou neomylní, čestní a jedineční. Prezident uděluje milosti vrahům, předseda vlády je arogantní, předseda parlamentu je zase nad jinými chytrý a inteligentní.
Francios de la Rochefoucauld.:
Čeho se na nás dopustili druzí,
s tím už se nějak vyrovnáme.
Horší je to s tím, čeho jsme se
na sobě dopustili sami.
Toto je základ a již nic mě nemůže oslovit více. Málokdy si člověk uvědomí, že je zodpovědný sám za sebe. A že jen on sám nese břímě svých rozhodnutí. Právě ta naše nedokonalost a touha po uspokojení našich potřeb je příčinou toho, v jakém stavu je lidstvo. V dnešním světě se bojuje za práva zvířat, ale člověk je přehlížen. Brečíme nad vrahem, který má na svědomí lidské životy. Ano, lidský život je ten nejcennější dar, ale je tento vrah ještě člověkem? Neustále omíláme dokola, jak všem leží na srdci osud lidstva, ale je málo sestřiček ve zdravotnictví, a tak prostě uzavřeme nemocnice. Jak jednoduché řešení.
Již dávno jsem se smířil s představou, že jedinec nepohne městem či společností. Že jen na jeho uvážení je, zda bude dodržovat nějaká pravidla. A snad právě proto jsem se smířil s osudem, že nikdy nebudu ideální typ pro kariéru či vydělávání peněz. Jsem prostě jeden z té většiny hlupáků a tupců, co jsou ochotni za svou pravdou stát, nikoliv však zemřít.
Lidé se neutále ptají: Kde se bere v nás to zlo, násilí? Proč lidé zabíjejí , proč berou drogy, proč je tolik sebevražd?
Lidé si neváží života. A přeci, život je jedinečný a každý z nás by si měl uvědomit, že chvíle, kterou prožijeme, se nikdy nevrátí. Nezáleží, jak se na nás pohlží, ale jak pohlížíme na sebe sami. Člověk musí prožít život s pocitem, že je jediný, a že se nikdy nebude opakovat. Ale pozor, život druhých je taky jediný a nemáme právo ho soudit či omezovat.
Svoboda slova.
Poslední dobou se rozmáhá ohánět se svobodou slova.
Jaká je však svoboda slova? Svoboda slova ve své podstatě neexistuje, protože již sám autor při psaní používá autocenzuru, protože dobře ví, že psané slovo je dané. Většina těch, kdo publikují a nezáleží kde, si dobře rozmyslí, co vlastně napíší.
Mluví televize pravdu? Uvedu jeden příklad. V pořadu Áčko Pavlína Volfová tvrdila, že přišel dvanáctý nejkrásnější chlap této země. Přišel obyčejný kluk, kterých uvidíte na ulici stovky. Měla říci, že přišel dvanáctý nejkrásnější kluk, který soutěžil. A v tom tkví podstata pravdy slova. Je to v tom, co řekne moderátor. Že občas něco zamlčí, že překroutí fakt. Vždyť jde o sledovanost. A novinářská etika? Ta přeci je taková, jakou novinář chce.
Svoboda slova tak netkví ve způsobu, ale v tom, že můžeme psát o čemkoliv. I to však má své stinné stránky v tom, že spousta lidí píše o tom, čemu nerozumí.
Všichni třeba víme, že určití členové parlamentu jsou v parlamentu jen proto, že berou peníze a nic nedělají. Bohužel to nemůžeme napsat na plné pecky, proto že všichni ti vyžírkové nahoře jsou spojeni, a tak pisatel neví, kdy bude potřebovat jejich služby. Dobře je to vidět na situaci v české televizi, kde se perou o svobodu slova, tedy o správný výklad zpravodajství. Proč se tak všichni také neperou o ostatní pořady? Parlament hřímá, prezident hřímá. Vzbouřenci hřímají a divák se diví. Ona služba divákovi se najednou scvrkla na vyvážené zpravodajství. Ale já jako plátce televizních poplatků nechci vidět jen vyvážené zpravodajství plné politiků, kteří blekotají jak jen oni ví. Chci také pořady naučné a zábavné. Prostě to, co nikdy televize Nova dělat nebude.
Svoboda je právo rozhodnout se. Ale rozhodnutí musí být naše a nesmí být ovlivňováno druhými. Ale hlavně musí být možnost se rozhodnout. V poslední době jsem vděčen televizi Prima, že uvadí Vařečku, protože se nemusím dívat na Televizní noviny.
Samostatnou kapitolou svobody slova jsou reklamy. Nechci dělat chytrýho, ale reklama když musíš tak musíš na to, abych kradl Fidorku a ještě nechat krást malou holku, tak to je síla. Jenže právě reklama ukazuje v celé nahotě mravní systém našeho nazírání. Jseš dobrej, pokud piješ/jíš, posloucháš atd/pouze a pouze tento výrobek. Je jasné, že reklama je nutná, protože z toho jdou peníze do televize, ale proč by nemohla být trochu kultivovanější? Jednoduše proto, že musí zaujmout. A tak se dozvídáme o prášcích, které vyperou dočista dočista a v mnohých případech asi i vyžehlí, ale když si ho koupíte, tak jsou všechny stejné.
test

---

ateismus   kunc josef