Teologové
Filón Alexandrijský
Současník Ježíše V roce 39 n.l. přišel v čele židovské disputace do Říma k císaři Caligulovi s žádostí, aby odvolal požadavek, aby v egyptských synagogách byly postaveny vladařovy sochy, avšak neuspěl. Rozsáhlé znalosti písmařské i sčtělost v písemnictví řecké filozofie. Dal do služeb velkorysého, ač k nezdaru odsouzeného pokusu o syntézu starozákonní zvěsti s hélenskou moudrostí. Užívaje alegorické vykladačské metody, jejichž zásady převzal od stoických tlumočníků mytického podání, bez velkých nesnází odhaloval v biblickém zjevení tradiční prvky řeckého myšlení. Písmo Starého zákona, svým obsahem božské, má napořád smysl obrazný. Jeho číselné údaje vykládá Filón pythágorovskou symbolikou čísel. V obrazném výkladu je obsažena možnost vyčíslit mravní a psychologické skutečnosti lidského života. Tak se pohybuje alegorický výklad v trojí rovině: dějinné, mystické a mravní, jež odpovídají třem stupňům poznání a dokonalosti. Bůh ve své nadsvětovosti, nepostižitelný a nedefinovatelný, je naprosto vzdálen hmotného světa. Jestliže je k němu přece jen ve vztahu, umožnují to prostředkující bytosti /logoi/, ve své vztažné funkčnosti závislé na pojmu ústředního prostředníka, jejž Filón nazývá logem. Logos je nástroj stvoření i zjevení. Není jiné cesty k nazírání čirého bytí než ekstasis, tj. co možná nejúplnější, otřesné odpoutání od nebožské hylé. Později křesťanští čtenáři Filonových spisů se v nich dočetli ztotožnění logu s výrazy Syn boží, druhý bůh, prvorozený i obraz boží a byli proto v pokušení spojit filónskou teorii logu se svou christologií. Filónovi však byla cizí myšlenka vtělení logu, nemluvil o něm ani v souvislosti s jinak mu známou představou mesiáše. Ohlas jeho díla byl citelný hlavně v Egyptě ještě dvěstě let po jeho smrti. Odkázal židovskému a křesťanskému myšlení soubor otázek, na něž se hledaly odpovědi
Ignatios.
řečený Theoforos, episkopos církve v Antiochii syrské, vytrpěl ke konci vlády Traianovy/98-117/ mučednickou smrt v Římě. Z jeho pera se dochovalo sedm dopisů, které poslal ze své utrpné cesty církvím v Efezu, Magnezii, Trallech, Římě, Filadelfii, Smyrně a smyrnenskému episkopu Polykarpovi. Polykarpovi pak vděčíme za to, že pro sbor ve Filippech uspořádal sbírku Ignatiových listů. Cesta ze Sýrie do Říma vedla Ignatia v doprovodu vojáků nejspíše západní Malou Asií. Zastávkou ve Filadelfii dospěl do Smyrny. Odtud poslal své první čtyři listy. Z přístavní Troady pak rozeslal zbývající dopisy. A plavil se odtud do Neapole v Makedonii
Kodratos
Roku /125-129/ podal císaři Hadrianovi obranu před sílícími se pomluvami. Jeho obrana se však nedochovala.
Ariston
První obrana napsaná výlučně proti Židům
Sv.Justin
V mládí se seznámil s řeckou filozofií, hledal smysl a pravdu života. Jednoho dne poznal starce, který mu pověděl o Kristovi a tím uvěřil a mezi roky 133-137 přijal křesťanství. Učinil první velký pokus o kritickou syntézu teologie s filozofií. Věrnost k zjevené pravdě převyšovala jeho lásku k moudrosti, a tak necouvl před smrtí. Kolem roku 165 byl v Římě popraven 150-155. Své dvě apologie křesťanství připsal Marku Aureliovi. Obsahují jeho teorii o spermatickém logu, nástin christocentrickém výkladu SZ, vyvrácení pohanského náboženství, výklady o křesťanském životě sociálním, hlavně pak bohoslužebném. Po vzoru platonsých dialogů napsal dialog s židem Tryfonem, v nemž vypsal svůj životní běh a vyložil i ilustroval své zásady při christologickém pochopení Starého Zákona. První apologie:/Citace/
21.My jsme byli poučeni, že jen ti budou nesmrtelní, kteří svatým a ctnostným životem jsou blízcí Bohu. Věříme, že ti, kteří žijí hříšným životem a neobrátí se , budou potrestáni ve věčném ohni. 30. Kdyby někdo namítl, že ten, kterého nazýváme Kristem, je člověkem narozeným z lidí a jeho zázraky byla jen kouzla, a proto byl považován za božího syna, dokážeme, že nevěříme těm, kteří to říkají, ale že věříme těm, kteří to předpověděli dříve, než se to stalo. My jsme na vlastní oči viděli, že se uskutečnilo a uskutečňuje to, co bylo předpověděno. Domníváme se, že i vy to uznáte za nejpádnější a nejlepší důkaz. 43. U proroků jsme se poučili, že se dávají tresty, pokuty a odměny podle toho, jak si kdo zaslouží svým jednáním, a považujeme to za správné. Jestli tomu tak není a vše řídí osud, pak na nás vůbec nezáleží. Jestliže je určeno, aby byl jeden dobrý a druhý zlý, pak ani první nezaslouží pochvalu, ani druhý odsouzení. Jestliže lidé nemají možnost svobodně se vyhnout tomu, co je špatné a zvolit si to, co je dobré, pak jsou bez viny, ať dělají cokoliv. Dokážeme však, že dobře i špatně jedná člověk ze svého svobodného rozhodnutí. Ku příkladu někdo jednou koná dobře, podruhé špatně. Kdyby mu bylo osudem určeno, aby byl buď dobrý, nebo špatný, pak nikdy nejednal jednou tak a podruhé onak, ani by tak často neměnil své jednání. Kdyby se člověk dobrovolně nerozhodl pro to, co je dobré, kdyby se už dobrým narodil, nezasloužil by si ani odměny ani pochvaly. Naopak zase kdyby jednal špatně, protože nemohl jednat jinak, než tak, jakým se narodil, nemohl by být spravedlivě potrestán.
Tatianos
Pocházel z Mezopotámie, byl Justinův žák v Římě. Po roce 172 se vrátil na východ a stal se tam vůdcem gnostickoenkratického hnutí, zdržujícího se manželství, požívání masa a vína. Jako obránce křesťanství útočil nemilosrdně proti řecké filozofii, jíž ovšem bezděky podlehl. Důkazy o časové prvotnosti zjeveneho náboženství patří ke stěžejním částem jeho proslovu k Řekům. Mluví jednak proti víře v přirozenou nesmrtelnost duše, jednak proti třídním a národnostním předělům. Pro syrské křesťany pořídil své Diatessaron, harmonii vyprávění všech čtyř evangélií, vnutiv je do rámce janovských záznamů. Syrské církve užívaly Diatessara ještě v 5.století a jeho řecký překlad působil zpětně na některé novozákonní kodexy.
Quintus Septimius Tertullianus
Narozen 160 n.l.v Karthagu. Právnické vzdělaní, absolvoval rétorské školy. V Římě působil jako advokát. Roku 195 se vrátil do rodného města a dal se v službu církvi. Roku 207 přestoupil k montanistům. Tam však nenalezl uspokojení a založil vlastní stranu. Zemřel roku 220. Sv.Vincenc Lerinský o něm napsal:,,C o je u Řeků Origenes, to u latiniků až do naší doby /kolem r.450/ je Tertullian. Kdo je učenější, kdo je znalejší věd božských i lidských? Obsáhl všechnu filozofii, všechny filozofické sekty, jejich původce a příznivce, znal historii i ostatní vědy. Kolik slov, téměř tolik myšlenek. Kolik myšlenek, tolik vítězství. " /Commonitorum c.24 / Jeho základní myšlenka - Kristus pověřil hlásáním své víry apoštoly a nikoho jiného. Apoštolové toto učení svěřili církvím, které založily a nikomu jinému.
Hyppolytus
Narozen před r. 170 , na kněze vysvěcen za papeže Viktora I./189-198/. Začal potírat Sabelliovy bludy, ale vzhledem ke své ctižádosti postavil se proti a dal se zvolit po smrti Zephyrově za římského biskupa, i když na to neměl nárok. Počet jeho přívrženců nabyl velký, ale způsobil rozkol v církvi, který trval ještě za papeže Urbana /222-230/ a Pontiana /230-236/. V roce 235 byl odvezen do vyhnanství, kde umírá.
Sv.Thascius Caecilius Cyprianus
Narozen 200-210 v Karthagu, učitel rétoriky. Roku 246 přijal křesťanství. Vzdělanost, znalost písma svatého byly důvodem, že byl roku 248/9 zvolen biskupem. Za Diocenova pronásledování se musel skrývat. Touto dobou probíhá v církvi spor o opětovné přijetí odpadlých křesťanů. Cyprianus zastává přísnější stanovisko, aby ti, co chtějí znovu do církve, museli projít pokáním. Proto roku 252 byl zvolen za biskupa Fortunata jako příznivec mírnějšího postupu. Mor mezi roky 252-254 přinesl nové utrpení. Roku 255/256 vznikl spor mezi Cyprianem a římským biskupem Štěpánem I ohledně křtu udělovaným heteriky. Tento spor však byl utlumen pronásledováním. Za tohoto pronásledování byl Cyprianus roku 258 poblíž Kartága sťat. Dobré skutky a dobročinnost. Kap.14 Proč lpíš na svém bohatství, proč hromadíš majetek? Čím budeš ve světě bohatším, tím budeš chudším u boha. Rozděl se o své příjmy s pánem bohem a i o svou úrodu s Kristem. Krista učiň účastným na svých statcích a on tě učiní spoludědicem v nebeském království / - Dle tohoto chce Kristus být účasten na statcích pozemských. /
Basilios
329-376 studoval v Athénách spolu s Juliánem Apostatou a přítelem Řehořem z Nazianzu. Po poustevnickém putování v Egyptě a Sýrii se vrátil domů do Cesareje v Kappadoki a sdružil okolo sebe mnišské společenství. R.370 byl zvolen biskupem Cesarejským. Z jeho pera známe pojednání o Suchu svatém, četné homilie a podrobný výklad biblického příběhu o prvních pěti stvořitelských dnech.
Athenagoras
Athénský filozof napsal roku 177 pro Marka Aurelia a jeho syna Přímluvu za křesťany a traktát o vzkříšení. Bystrý, výrazově vytříbený spisovatel usiloval o přesnost téměř vědeckou. Hájil křesťanství zbraněmi vypůjčenými od filozoficky nejzdatnějších pohanů. Biblickému výrazivu se vyhýbal i při obhajobě dogmatu tak výrazně křesťanského, jako je vzkříšení.
Theofilos
Apologet se narodil při březích Eufratu, stal se v dospělosti křesťanem a po roce 168 episkopem v Antiochii. Zde napsal tři knihy Autolykovi, příteli, jenž pohrdal křesťanskou zvěstí. V prvé knize vyložil církevní učení o bohu a věčném životě, v druhé dal vyniknout biblickému pojetí díla stvořitelova v protikladu k řecké mythologii, ve třetí hájil křesťany z nařčení, že se oddávají nemravnostem. Jako první z církevních spisovatelů užil slovo trojice pro vystižení božího zjevení - bůh,slovo,moudrost.
Valentinos
Nejvlivnější a nejnadanější gnostik. Byl vzdělaný Egypťan. Ve vlasti působil asi od roku 135, odešel do Říma, odkud po roce 165 znovu odešel na východ. Zlomky jeho proslovů, dopisů a hymnů dávají tušit, že jeho soustava spájela platónskou filozofii s novozákonní zvěstí. V jeho patetickém vidění je svět dějištěm trvalého sváru mezi demiúrgickými a pléromatikými živly, z něhož je možný spasitelný únik překročením hranic lidství sjednocením s pléromatickým siónem Kristem.
Herakleon
Působil kolem roku 200. Jeho Hypomnémata s krátkými vysvětlivkami k Janovu evangeliu se stala významným pramenem Origenovy exegeze. Zmírnil protikladnost mezi bohem otcem a démiúrgem zdůrazněním prostřednické úlohy logu. Dualistickému požadavku gnostickému nicméně vyhověl důrazem na hylickou povahu ďábla, otce lži a bludu. Spasení je vyhrazeno bytostem pneumatickým, ztotožňujícím se s logem. Oblast průměrného lidství pod vládou démiurovou je vytvářena psychiky, zatím co pro hyliky, podrobené ďáblu, není naděje na vysvobození.
Ptolemaios
V polovině 2.století v Římě. Na dotaz Římanky Flory po spojitosti Židovství s křesťanstvím odpověděl dopisem, v němž mimo jiné rozlišil prameny Pentaeuchu na zákonodárné výroky původu božího, Mojžíšovského a od starších lidí.
Markión
Narodil se v Sinope v Pontu jako syn křesťana a věnoval se rejdařství. Procestoval Malou Asii, setkal se s Polykarpem a pobyl v letech 139-144 v Římě. Římskému sboru daroval při vstupu 200 000 sesterciů. Pronikavě studoval Starý zákon a listy Pavlovy, až došel poznání protikladnosti jejich obsahu. Domníval se, že redaktoři evangelií nepochopili Ježíšovo kázání v jeho novosti a násilně jej hleděli smířit s židovskými náboženskými představami. Zvěstnou rozpornost Starého Zákona se Zákonem Novým vysledoval a doložil ve spise Antitheseis. Z evangelií přičítal hodnověrnost pouze Lukášovi, jehož text očistil od domnělých judaizujících přídavků a spolu s deseti kriticky upravenými epištolami sv.Pavla povýšil na kanonickou sbírku. Římský sbor jeho pojetí nesdílel a vyloučil jej ze svého středu v červenci 144. Markionův novozákonní kanón a jeho výklad apoštolského kérygmatu však přijala celá řada sborů, zejména maloasijských. Z apoštolů soudil Markión, že jediný Pavel správně porozuměl Ježíšovi a jedinečnosti jeho spasitelského díla. Zvěstoval svrchovaně dobrého boha, zcela odlišného od boha staré smlouvy, jenž představuje jak nedokonalostí hmotné přírody, tak i zákona. Bůh evangélia, Ježíšem zjevený, je cizí tomuto světu právě tak, jako jeho stvořiteli. Ježíš byl ukřižován, protože ve jménu svého dobrého otce narušoval stvořitelův dobrý řád. Podobně jako Ježíš bude křesťan pronásledován až do chvíle, kdy oheň spálí svět. Do tohoto času má žít podle zásad kázání na hoře, ovšem v podání L6.Markión pochopil, že si církev do té doby uspokojivě nevyřešila svůj vztah ke Starému zákonu. Alegorický výklad Markión nepřipouštěl. Pochopil rovněž jádro novosti evangelia, když zdůrazňoval, že je projevem boží lásky, která je nad vše pomyšlení a rozrušuje moralistní předpoklady zákonického náboženství. Ale neuvědomoval si, co církev zamítnutím Starého Zákona ztrácí a v mnohém bezděky podléhal gnostické náladě. Záporné předznamenání hmoty jej vedlo k odmítnutí boha stvořitele, k doketské christologii /Kristus se nevtělil a ani nenarodil, nýbrž se zjevil v Kafarnaumu v patnáctém roce vlády Tiberiovi/ a k odmítnutí víry ve vzkříšení. Ve všem tom nedocenil dosah skutečnosti, že Kristus přišel do svého vlastnictví. Podnítil však církev k tomu, aby věnovala větší pozornost otázce novosti evangelia ve vztahu k židovství, všimla si bedlivěji christologického poměru Otce k Synovi, promyslela otázku věrohodnosti spisů, dosvědčujících apoštolsou zvěst a princip teologické a literární kritiky písem. To byly podněty vážné. Na některé odpověděla církev koncem 2.století vytvořením a přijetím novozákonního kanónu, na jiné hledala odpověd mnohem déle .
Montanos
Vystoupil okolo roku 170 ve Frýgii, pevně přesvědčený, že na něm spočinul Duch Utěšitel. Zahájil rozáhlou misijní činnost, v níž ho účinně podporovaly dvě vznětlivé ženy: Priska a Maximilla. Nové hnutí hluboce zapůsobilo na lidové vrstvy. Bylo protestem proti ustrnutí křesťanských sborů v pravidelném životním chodu a obnovovalo vědomí bezprostřední blízkosti příchodu Páně. Montanismus ovšem vybičoval apokalyptické nadšení až k chorobným projevům, ale ve své střízlivější podobě a v navázání na apoštolské tradice se rozšířil bezmála do všech krajin, kam křesťanství proniklo. Přínosem montanistické pneumatologie je její tendence postavit pneumatickou autoritu Kristovu nad autoritu církve a její tradice. Žádná instituce sama nezaručuje přítomnost a věrohodnost Ducha svatého. Záporem tohoto pojetí ducha je jeho nedostatečná vázanost na inkarnovaného Krista a nedocenění skutečnosti, že apoštolové ve své jedinečnosti patří ještě k času inkarnace.
Plotinos
Narodil se v Egyptské Lykopole, nabyl filozofického vzdělání u Ammonia Sakky v Alexandrii, někdy okolo roku 248 zakotvil v Římě. Své učení uložil do Ennead. Současník Origenův a znalec gnostických směrů hleděl se od nich odlišit. Ve všech svých konkrétních formách je veškerenstvo stále novým a přitom vděčným výronem božství v čase. Je proto bláhové se ptát po původu světa. Svět nebyl stvořen v určitém okamžiku, nýbrž je a bude tvořen věčně. Plotinos zamítá gnostické přesvědčení o vzniku světa pádem bytostí z plérómatu do nižších oblastí. Zároveň nepotřebuje spasení, kterou by měla přivodit plérómatická bytost tím, že by zastavila postupný další úpadek světa. Pro Plotina není ve veškerenstvu žádná stopa nějakého podstatného zla. Prozřetelná přítomnost dobra prostupuje vše. Plotínův idealistický monismus překonává gnostický dualismus popřením ontologické povahy zlého. Přitom však zůstává věren platónskému dualismu duše a těla. Duši doporučuje distancovat se od těla, vymanit se tak z tíživého rozplozujícího cyklu a spočinout a spočinout v nehybné čirosti pravé podstaty, skutčného bytí. Milovník moudrosti se podle něho nedá vychýlit ani ztrátou a postavení, ani zkázou své vlasti. Ve zmatcích doby se tak filozof ukrývá přímo do nábožennské oddanosti a obecenství s božstvím.
Porfyrios
232/3-304
Napsal objemné dílo doporučující asketickou zdrženlivost od požívání masa, vykládal Homéra, sledoval dějiny filozofie. Na latinské myslytele zapůsobil svým úvodem do aristotelovských kategorií a měl rozhodující vliv na středověké pojetí logiky. Ostře vystoupil patnácti knihami ,,Proti křesťanům" na obranu pohanské filozofie. Jeho protikřesťanská polemika navázala na ,,pravdivé slovo" novoplatonika Kelsa z roku 178. Dochovala se jen ve zlomcích a v podrobnějším výtahu, pořízeném ve 4.století křesťanským spisovatelem Makeriem Magnesem. Porfyrios hleděl jakousi historickou kritikou dovodit nespolehlivost evangelií. Evangelisté nebyli zpravodaji, ale básníci. Neobstojí ani křesťanský názor, že Starý zákon předpověděl příchod mesiáše Ježíše. Obvyklé výroky, jichž křesťanští myslitelé užívají, nemají ten smysl. Ostatně Starý zákon vznikl podstatně později, než se předpokládá. Zejména Danielova kniha je pozdějšího data. Na Ježíšově historicitě přitom trval. Mravní vzestup člověka rozdělil do čtyř tříd či stupňů, na nichž se mají uplatnit příslušné ctnosti: na prvním stupni ctnosti společenské, totožné s ovládáním vášní, na druhém ctnosti očistné, na třetím ctnosti duše podrobené rozumu, na čtvrtém pak ctnosti vzorné, paradigmatické, jež jsou vlastnostmi světců.
Iamblichos
Pocházel ze Sýrie/asi 250-330/, posluchač Porfyriův, jenž ke stáru získal kruh nadšených přívrženců zejména ve vlasti. Rozvinul plotinské zásady a domýšlel je po svém. Nad Plotinovo ,,Jedno" vyvýšil představu vyššího ,,Jedna" postaveného mimo dobro a zlo. Viditelný svět je oblast nižšího, než rovina dobrého. Žádná duše nemůže trvale pobývat v některé oblasti, nýbrž putuje z jedné do druhé postupným vystupováním a sestupováním. Sloučením prvků z mytologie řecké a východní s číselnou mystikou pythagorejskou vytvořil filozoficko - náboženskou soustavu velmi oblíbenou ve vyšších společenských vrstvách.
Mání
Zakladatel hnutí mániovců. Narodil v Babylonii r.216, byl vychován v křtěnecké sektě Mugtasilů. S přihlédnutím k učení Zarathušově, Budhově a křesťanskému, vytvořil svůj gnostický myšlenkový systém a začal hlásat svoje učení. Strávil několik let na misijních cestáchv Malé Asiia v Íránu a pokusil se získat perského krále Šáhpuhra I. Artaxšerána, který mu aspoň nebránil v práci. Zejména však mágové mu nepřáli. Panovníka mu odcizili, takže Mání znovu odešel na cesty do Médie, Parthie a na území římského imperia.
Eirenaios
Narodil se nejspíše ve Smyrně mezi léty 130-140. V dětsví slyšel kázání Polykarpova a byl tak uveden v živý styk s tradicí anatolského křesťanstva. Ta se odvozovala z kruhu žáků apoštola Jana. Roku 177 je Erianios ve službách křesťanského sboru v Lyonu. Za pronásledování, které tuto církev postihlo, byl poslán k biskupu do Říma s listem lyonských martyrů. Když Potheinos