Albert z Bollstadtu pocházel ze šlechtického rodu, narodil se kolem roku 1200 v Lauuingenu na Dunaji. Byl vychován na zámku svých rodičů. Na universitě v Padově studoval svobodná umění - přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii.
Následovalo důkladné studium teologie na universitě v Bologni. Mezitím Albert vstoupil pod vlivem gemerála dominikánského řádu německého hraběte Jordana do tohoto řádu. Řád jej vyslal do Kolína, aby vyučoval na tamější teologické škole filozofii a teologii. Vyznamenal se při tom tak, že byl poslán do Paříže, tehdejšího centra křesťanské učenosti. Jako učitel byl tak oblíben , že musel často přednášet pod širým nebem, protože žádná budova nebyla dost velká pro jeho posluchače.
Přechodně působil také v Řeznu, Freiburgu, Štrasburku, Hildesheimu - všude tam měl za ůkol organizovat vědeckou výuku. Stal se řádovým provenciálem a hájil žebravý řád před papežem v Itálii. Roku 1260 byl jmenován biskupem v Řezně. Když byl na vlastní žádost uvolněn, strávil poslední dvě desetiletí svého života v Kolíně. V klášterní odloučenosti žil pak jen svou vědeckou a spisovatelskou prací. Zemřel roku 1280 . Spisy Alberta byly vydány souborně roku 1561 v Lyonu. Obsahují jedenadvacet svazků. Velkou část tvoří komentáře k dílům Aristotelovým. v té době byly spisy Aristotela církví přehlíženy a považovány za nevhodné pro dobrého křesťana. Albert byl první, kdo svým současníkům odkryl všechny části aristotelské filozofie, včetně jejich arabských a židovských komentátorů. Jeho komentáře nejsou pouhé výklady textu. Albert se tam, kde se domníval vidět mezery, pokoušel se je samostatně doplnit. Zužitkoval při tom nejen myšlenky jiných filozofů, ale i své vlastní. Velký význam má rovněž skutečnost, že v oblasti přirodovědy využil i svá vlastní pozorování. Zvláště pak v botanice, zoologii a chemii vynikl proto také jako samostatný přírodovědec. Nesmírným úsilím se mu podařilo shromáždit a uspořádat velké množství materiálu. Součastníci mu propůjčili čestný přídomek Veliký. A titul ,,doctor universalis”. Nashromážděný material chtěl Albert zhodnotit a zformovat v jednotný systém ve své ,,sumě teologické”, kterou však tento největší německý scholastik už sám nedokončil. Dokázal to až jeho žák Tomáš. Ten završil to, co Albert započal. Bez Alberta by Tomášoovo dílo nebylo myslitelné. Názory a výstavba celkového systému se u obou v podstatě shoduje, a proto že Albert své vědění nepodal v systematickém souhrnu a proto lze říci že dílo Tomáše Akvinského spočívá duchovně na ramenou Albertových.