Ludvik Granadský.
Papež Řehoř XIII. list Ludvíku Granadskému :
,,Jelikož spisy tvoje s prospěchem četlo, tolik synů jsi Kristu zplodil a tím jsi prokázal lidstvu mnohem větší dobrodiní, než kdybys slepým zraku a mrtvým života na bohu byl vyžádal. "

Narodil se v roce 1504 ve španělském městě Granadě, podle něhož obdržel příjmení. Jeho rodiče byli velmi chudí, ale zbožní. Již od mládí se vyznačoval bystrým rozumem a vroucí zbožností. Rodiče se snažili jej dostat na školy, aby se mohl stát duchovním. Měli štěstí, že si jejich syna všiml šlechtic ,,Mondechara". Tato podpora byla vítána, zvláště když Ludíkovi zemřeli rodiče. To mu bylo čtrnáct let. S jeho pomocí pak vystudoval na vysoké škole v Malladoliku. Navrátil se do sého rodného města, kde se seznámil s řádem sv.Dominika. Členové řádu byly uchváceni jeho ostrovtipem, učeností a zbožností, že jej křesťanským Ciceronem nazvali a do svého řádu přijali. Jeho životopisech vypravuje, že za celou dobu nepřestoupil řád a zbožně se choval, že byl příkladem pro všechny, kdož jej poznali. Vyučoval a kázal s takouvou horlivostí a zalíbeností, že když se obnovoval klášter nedaleko města Korduby, stal se jeho předtaveným. Zde sepsal knihu :,,O motlitbě a vnitřním rozjímání."
Na sněmu měl při otevření tak plamenou a horlivou řeč, že vojvoda z Mediny Sibonie jej poprosil, aby šel na jeho dvůr. Ludvik velice přemýšlel zda to má přijmout, ale nakonec toto přijal a založil v sídelním městě vojvodství Badajoze klášter. Zde také sepsal svou nejlepší knihu: Vůdce hříšníků."
Jeho pověst se tak roznesla, že byl povolán kardinálem Jindřichem, synem portugalského krále Emanuela, do Emory v Portugalsku na svou arcibiskupskou stolici. Zde kázal s takovým nadšením, že byl povolán do portugalské provincie, kde byl zvolen provincialem. Kateřina , portugalská královna, chtěla mu dát biskupství Visevské, ale on jej nepřijal, neboť chtěl žít skromně podle příkladů svatých mužu jeho řádu. Královna to pochopila, ale zanedlouho mu znovu nabídla biskupství bragaiské, ale on jej znovu nepřijal a namísto sebe doporučil Bartoloměje od sv. mučedníků. Královna, ač nerada, toto jeho odmítnutí přijala a za biskupa provolala Bartoloměje. Roku 1561 královna předala království svému synu Jindřichovi a tomu se stal Ludvík pravou rukou. Při pobytu byl velice činný a vydal spoustu spisů:
Kázání na celý rok.
Sbírka sbírka o motlitbě a rozjímavém životě
Postní kázání
úvaha o pokání
Sbírka mravních citací ze spisů mudrců pohanských
Pamětní knihu křesťanského života
přeložil spisy Tomáše Kempenského
sbírku povídek z písma sv.
Sepsal životy svých vrstevníků: arcibiskupa Bartoloměje, karnidála Jindřicha aj.
Dostal pochvalné psaní od tehdejšího papeže Řehoře XIII:
,,Svému roztomilému synu Ludvíkovi Granadskému, řádu kazatelskému Řehoř XIII.
Rozmilý synu! Pozdravení tobě vzkazujeme s požehnáním apoštolským.
Tvá každodenní a neustálá snaha, abys lidi od nepravosti odvrátil i k dokonalosti uvedl, byla nám vždy milá, těm pak, kteří jak svého vlastního, tak též svých bližních spasení vroucně dbají i horlivosti pro čest a slávu boží planou, vždy potěšitelná a spasitelná. Mnoho jsi kázal a mnoho knih vydal, plných spasitelného učení a vroucí nábožnosti; a takto neustáváš působnosti co den a přičiniti se, abys Kristu získal tolik duší, co můžeš, i přítomných, i vzdálených. Upřímně se těšíme z ovoce tak utěšeného na tobě i na jiných. Neboť tolikož lidí z kázání tvých prospěch mělo, nic však nepochybujeme, že jich bylo a jest posud množství znamenité, tolikož synův jsi Kristu duchovně zplodil a jim dobrodiní prokázal mnohem větší, nežli,kdybys byl slepým zraku, mrtvým života na bohu byl vyžádal. Neboť mnohem více prospěje ono věčné světlo a život blažený znáti a po něm v bohabojnosti a svatosti toužiti, nežli pozemským zbožím oplývati a v rozkoších světských se kochati. Sám sobě pak jsi mnohonásobnékoruny získal, ani jsi celý se vší láskou a vroucností takovému ze všech nejspanilejšímu snažení věnoval. Kráčej tedy dále, jak jsi započal a posud jsi zachoval a vzdej se celým srdcem svatému tomuto snažení a dokonej díla započatá/došlo nám totiž, že jsi mnohá započal/a, vydej se na světlo k uzdravení nemocných, k posilnění slabých, k potěšení zdravých a silných, k oslavě církve jak bojující, tak vítězné. "
Ludvík si sice vážil chvály, avšak bránil se jí. Nemohl se však vyhnout úctě, kterou mu knížata a králové vzdávali. Často se ptali na jeho rady v domění, že jako muž ctnostný a svatý má boží vnuknutí. Tehdejší papežský vyslanec u královského dvora portugalského, blízký příbuzný sv. otce Pia V. též vroucí úctu k němu měl. S radostí mu chtěl oznámit, že papež ho hodlá povýšit na kardinála. Ludvík byl tou zprávou zaskočen, prosil boha, aby upoutal papežovu pozornost na jinou osobu. Přestože boha prosil velmi vroucně, vydal se do Říma, aby papeže přesvědčil. Takovou měl víru v boží prozřetelnost. Všechen svůj čas věnoval motlitbám, rozjímání a studiu. Vedl přísně asketický život, který skončil roku 1588 ve věku 84.