Pojem náboženství.
Není snadné vymezit, poněvadž je to nejhlubší a nejobsáhlejší, osobní i společenský, vnitřní a zároveň vnější vztah člověka k bohu(T.J.Bahounek Filozofie náboženství)
Relegere znovu číst, chápat
Religere volit
Religare svazovat, spojovat
Lactantius – náboženství je svazek, který poutá člověka k bohu
Sv.Tomáš Akvinský - Summa theologica II,II,81,1
-Ať má náboženství své jméno od častého uvažování nebo od zpětného zvolení toho, co bylo nedbale ztraceno, nebo od opětovného připoutání, znamená vlastně vztah k bohu. On je to, k němuž máme být připoutáni jako neochabujícímu principu, k němuž jakožto poslednímu cíli máme směřovat, jejž i nedbalostí ztrácíme a vírou a osvědčováním víry opět nalézáme.
Pecka Cesta k pravdě ,108
-Náboženství je poměr celého člověka k bohu. Celý člověk, jak je, s duší i tělem, jako jedinec i jako část společnosti, jako bytost časná i věčná, vyšel od boha. A celý člověk se musí k bohu vrátit. Náboženství je záležitostí celého člověka: je to věc rozumu, svobodné vůle, citů, smyslů. Ale ničím z toho není výlučně.
Náboženství - filozofický slovník
- Snaha člověka po spojení s božstvím, projev víry člověka v nadsmyslno a v jeho moc zasahovati v život člověka, líbiti se bohu a uctívati boha. Od prvého dějinného zjevu člověka objevuje se i náboženství; již nejprimitivnější národové mají zřejmě své náboženství, jež tedy něčím prapůvodním v člověku, zvláštní vloha v člověku, již probouzí vnější i vnitřní svět, ukazující jakousi vyšší moc nad člověkem. Náboženská vloha proniká všecky duševní síly člověka, představování, myšlení, chtění, cítění i jednání. Podle toho se rozeznávají různé typy náboženství, jež zkoumá srovnávací věda náboženská. Náboženství se projevuje navenek jako určitá víra, kult, dogma. Hodnota náboženství převyšuje svou všeobecností všecky jiné hodnoty. Bez vlivu náboženství ztrácí lidský život smysl i hodnotu. Něktěří vidí mylně v náboženství obdobu filozofie nebo lidovou metafyziku.
Římané – náboženství slouží k ovládnutí národů
Náboženství – Nový biblický slovník
-Ve Sk. 26,5 označuje judaismus. Threskeia označuje zde a v apokryfech vnější projevy víry, nikoli její obsah, tedy to, co lze sledovat např. při srovnání křesťanství s budhismem. V odlišném smyslu překládá EP ř.eusebeia výrazem ,,zbožnost “ v 1 Tm 3,16 a v 2 Tm 3,5, kde bychom instinktivně použili termínu křesťanství. Jelikož threskeia navazuje představu judaismu, užívá Jakub tohoto slova pravděpodobně v ironickém významu. To, co on pokládá za součást ,,pravé a čisté threskeia “by z hlediska jeho protivníků, kteří zbožnost omezili na rituál, nebylo za threskeia vůbec považováno.
V pojmu náboženství jsou obsaženy:
Poznání
Uznání
Vyznání
Poznání o bohu nabýváme ze zkušenosti. Boha nevidíme smysly, ale vidíme jeho dílo, stvořený svět a jeho řád. Princip dostatečného důvodu vyžaduje, abychom předpokládali existenci první příčiny světa, a to příčiny nekonečné a moudré. Všechny důkazy by se správně měly nazývat důvody, pro které se člověku jeví boží jsoucnost jako neodbytná a nepřemožitelná pravda. Tak lze poznat boha z pohybu, z příčinnosti, z nahodilosti, z pomíjivosti, z dokonalosti, z účelnosti. Cestou těchto důkazů může člověk bezpečně k poznání boha, a že tedy bůh je bytost poznatelná přirozeným rozumem.

---

Náboženství - od počátku věků člověka doprovází báje a pověsti o bozích. Tyto pověsti v dávných dobách řešily otázky

proč jsme tady? kdo stvořil tento svět

Náboženství stvořilo bohy jako jakési bytosti, které ovládají svět i lidi v něm. Proč tedy vzniklo náboženství? Snad proto, že dalo lehké odpovědi na těžké otázky. To je vidět v dnešním světě, když vznikají nové sekty, které slibují lehké odpovědi, dávají jediné dobré návody na šťastný život. Vžijme se do situace, kdy jsme lovci mamutů a přijde někdo, kdo hlásá, že zná způsob jak zajistit, abychom měli stravu, abychom se nebáli nepřítele. Prostě uvěříme a hotovo. Dříve náboženství mělo za úkol chránit kmen, tlupu či národy. Až novodobé náboženské názory počaly hlásat, že jejich bůh spraví všechny neduhy světa. Bůh však sám nemůže zlepšit tento svět, a tak nastupuje skupina lidí, která ukazuje tu správnou cestu. Je docela podivné, že každé náboženství má svou knihu, kterou však napsal člověk.
1 - Pokud považujeme svět za samovolně stvořený bez jakékoliv pomoci, nemůžeme dojít k bohu a ani tzv. důkazy boží existence nás nemohou přesvědčit, protože předpokládají viru a tu ateista nemá. Tedy bůh jako takový není poznatelný čistým rozumem zproštěným víry.
2 - Poznává-li člověk poslední a nejvyšší příčinu všeho jsoucna a sebe samého, nemůže zůstat lhostejný k svému původci, nýbrž zakouší k němu osobní vztah. člověk poznávající boha jako nadpřirozený, jemu osobní princip všeho jsoucna, odpovídá bohu právě tak osobním vztahem, v němž uznává svou závislost na něm.
3 - Toto poznání a uznání boha vede člověka k úkonům. Tak je náboženství i vyznání závislosti na bohu, a to vyznání především činy.
VÍRA
Víra je souhlas rozumu na základě svědectví. O věcech které nevidíme, nabýváme jistoty tím, že věříme těm, kteří je spolehlivě poznali. Náboženská víra se od prosté víry liší tím, že jejím předmětem jsou skutečnosti nad lidské pomyšlení a představivost vznešené, její pohnutkou je autorita boží a úkon víry není ryze lidský, poněvadž jeho původcem je spolu také bůh.
Je však velmi nejisté věřit těm, kdož tvrdí, že viděli boha nebo že ho poznali, když mnohé věci boží nejsou lidsky pochopitelné.
Je však pochopitelné, že někteří z nás věří v dogma boha, protože nejsou schopni pochopit nekonečnost vesmíru. Jejich víra je utvrzuje, že jen bůh rozhoduje o nich samotných, a tak důsledky svých činů převádějí na boha a snaží se sami sobě namluvit, že za jejich prohřešky nebudou souzeni, pokud se vzdají do rukou božích. Nemohou už pochopit, že každý člověk je odpovědný za svoje činy, protože by byli nuceni odpovídat za svoje rozhodnuti. To však nechtějí, protože jejich víra je utvrzuje, že všechny skutky jak dobré, tak zlé, jim budou odpuštěny, pokud je provedou ve jménu boha.
Je však víra jako taková možná?
Víra v něco je možná, pokud to ono je myslitelné a existující. Každý věří v něco. Někdo v dobré jídlo, které je možno snísti, někdo věří v zelené mužíky, protože je někdo viděl. Víra sama o sobě není zlem, ale lidstvo si ve jménu víry dokázalo, že je schopno těch nejstrašnějších zločinů, aniž někdo je za ně potrestán, natož aby někdo cítil zodpovědnost vůči obětem, a snad za tisíc let někdo prohlásí, že tenkrát to byl omyl ale, že teď už ví, jak k nato.
Každý je ochoten něco dát, ale jen když mu to sype.
Na druhé straně je však nutno se zeptat: stál by lidský život za něco bez víry v něco? Věříme, že ráno slunce vyjde a i když je oblačno a slunce nevidíme, tušíme, že svítí někde tam za oblaky. Je toto víra v pravém smyslu?
Každý z nás věříme, že 1+1=2, ač o tom nemáme jiný důkaz, než že nám to říkali ve škole. Ale v kousku duše víme, že toto lze dokázat. Víra je základem každého náboženství, a snad proto nemohu pochopit náboženství jako takové, protože je mi víra cizí. Jak mohu věřit v něco, o čem se nemohu přesvědčit? Jistě, právě proto je víra v boha taková, jaká je. Ale vezmeme-li si třeba Krista, pak musím namítnout, že jako bůh působil tady, odešel na nebesa a pak? Bůh sedící na nebesích je pěkný, ale proč nepůsobí na svět, aby byl lepší? Právě proto je tak potřebná víra. Víra, která poskytuje nábožensky založenému člověku pocit, že jeho bůh na něj nezapomněl. Že ho neopustil, že nad ním stále bdí.

Poznání boha

Lze poznat boha? Největším problémem náboženství je prezentace jeho boha. Jak představit boha náboženství prostým lidem? A jak toto sdělit co největšímu počtu potenciálních oveček? Dřívější náboženství měla písemnosti o bohu, o božském působení, křestanský bůh však udělal něco, co jiní bohové neudělali - napsal knihu o sobě. Bibli napsali lidé, ale křesťané přišli s geniálním tahem - napsal ji bůh, a hotovo. Dle křesťanů lze boha poznat.