Suma theologica.
Vrcholné dílo Tomáše. Dílo bylo určeno především jako učebnice teologie pro začátečníky. Způsob výkladu je soustavné pojednání formou otázek a odpovědí. Jsou dány důkazy proti, většinou se jedná o tři, proti hlavní tezi, kterou pak v následném článku Tomáš obhajuje. Po těchto námitkách většinou následuje argument ve prospěch Tomášovi teze. Pak cituje nějaký autoritativni text. Následuje hlavní část textu, v němž Tomáš vyloží své vlastní stanovisko. Každý článek končí řešením námitek vyložených na začátku.
Suma se dělí na tři základní části.
Pvní část
byla s největší pravděpodobností napsána v Itálii kolem roku 1267. Většina článků je věnována téže látce jako první a druhá kniha Summy proti pohanům. Protože však potencionální čtenáři jsou studenti a nikoli potencionální konvertité, mohl jít více do podrobností. I zde však pečlivě rozlišuje mezi pravdami přirozené theologie dostupné rozumu a mezi tajemstvími, o nichž víme pouze ze zjevení, a jež jsou přístupná pouze víře.
Tomášovo chápání Sacra doctrina aneb Posvátné nauky.
Tomáš říká, že Sacra doctrina je vědou druhého řádu, neboť vychází z principů známých ve vyšších vědě, konkrétně z poznání, které má bůh sám. Kardinal Thomas de Vio Cajetan /1469-1534/ tvrdí, že v prvním článku Sacra doctrina neoznačuje víru ani teologii, ale vědění zjevené bohem. Ve druhém článku tento pojem označuje vědění jako intelektuální habitus, týkající se závěrů vyvozených z tohot vědění.
Louvainský teolog Francis Sylvius /1581-1649/tvrdí, že Sacra doctrina je habitus scholastické teologie odvozený z principu víry.
James Weisheipl tvrdí, že Sacra doctrina primárně označuje víru
Thomas O Brien tvrdí, že označuje zvláštní akademickou disciplínu.
Disciplina Sacra doctrina je založena na písmu a to dvěma způsoby.
1.- má svůj původ v božském zjevení a její autoriza je založana na textech tohoto zjevení
2.- je samostatnou disciplínou, protože má svůj specifický autoritativní text - Bibli.
Autorita, kterou připisuje Tomáš písmu, je v podstatě dvojího druhu, a to autorita, která je vahou sama o sobě a jednak autoritu, jako nutné a pravděpodobné zdůvodnění.
Druhá část
byla napsána kolem roku 1273 v Paříži. Dělí se na prvou část druhé části/prima secunda a druhou část druhé části/secunda secundae/ Svým obsahem odpovídá třetí knize Sumy proti pohanům. Tuto druhou část lze charakterizovat jako křesťanskou etiku. Struktura výkladu je odvozena od Aristotelovy etiky Nikomachovy.
V tomto Aristotelově spisu jde o to vysvětlit, v čem spočívá dobrý a šťastný život - eudaimonia. Podle Aristotela spočívá v činnosti duše, jež je ve shodě s cností. Jako jsou dvě části duše: rozumová a žádostivá, tak jsou i dva druhy cností: rozumové a mravní. Ctnost se projevuje volbou střední cesty mezi nadměrnou nebo nedostatečnou žádostí a přehnanou a chabou činností. V tom spočívá ona slavná nauka o zlatém středu. Podle Etiky spočívá nejvyšší blaženost v životě věnovaném filozofickém ozjímání. Jakýsi druhotný typ blaženosti lze dojít v životě věnovaném politické činnosti a veřejnému vynikání, ve shodě s mravními cnostmi.
Tomáš nalezl v Etice mnoho, co bylo příbuzné křesťanskému morálnímu myšlení, jež bylo vskutku různými nepřímými cestami odvozen z etických nauk Platóna, Aristotela a jiných řeckých myslitelů. Některé méně přijatelné nauky Etiky Tomáš modifikoval, dle svého vyjádření:,,vyložil v dobrém smyslu". Prvá část druhé části Sumy začíná úvahami o posledním cíli a účelu lidského života, jenž Tomáš ve shodě s Aristotelem shledává ve štěstí, čili blaženosti. Blaženost však nespočívá v rozkoši, bohatsví, poctách či nějakých tělesných dobrech, nýbrž v činnosti, která je ve shodě s ctností, obzvláště rozumovou cností.
Aristotelés pří úvahách o tom, co je ctnost, přechází k úvahám o dobrovolných lidských skutcích. Tomáš je systematičtější. V úvahách o cnosti a pojednání o lidských skutcích analyzuje pojmy jako dobrovolnost, záměr, volba, rozvažování, čin, tužba. Tato pojednání lze charakterizovat jako jedno z nejlepších, co bylo k tomuto tématu napsáno. O tomto pojednává v otázách 6-17.
V otázce osmnáct přechází k morální filozofii.
Otázky 18-21 jsou jádrem etiky. Spolu s otázkami 49-50 tvoří rámec dílčích morálních problémů.
Otázky 23-48 jsou věnovány zkoumání vášní.
Otázky 49-59 pojednávají o povaze habitů, jde o originální příspěvek, jímž Tomáš přetvořil přípežitostné Aristotelovy zmínky a poznámky v souvislou teorii.
V otázkách 62-67 porovnává theologické vyznání ctnosti, víry, nadějě a lásky s Aristotelovskými ctnostmi. Stanoví jejich odlišnost od darů Ducha svatého, o nichž je řeč ve známé pasáži u Izaiáše-68 a uvažuje, čím se liší od cností doporučení Kristem v horské lázni-69. Poslední dvě části prima secundae jsou věnovány zákonu a milosti. Otázky 90-108 pojednávájí o problematice práva. Stanoví se tu pojem zákona, zdroje a rozsahu moci lidského zákonodárce a objasňuje se rozdíl mezi božími zákony v Starém a Novém zákonu.