poznal jsem náboženství?

Mohu tvrdit,že jsem poznal Ježíše?

Před patnácti lety jsem se setkal s křesťanstvím, a tak jsem se snažil pochopit Ježíše Krista. První kniha byla Bible, nestudoval jsem ji podrobně, jen jsem četl tam, kde jsem ji otevřel. Musím přiznat, že jsem ji nepochopil, a tak jsem po antikvariátech začal shánět jiné náboženské knihy. Snažil jsem se pochopit, ale nechápal. Mnozí z Vás si teď jistě myslí, že jsem nehledal opravdově, že jsem nepochopil to krásné poselství o lásce a naplnění života pravdou. Jistě, možná jsem nevolal dost hlasitě. Možná bůh zatvrdil mé srdce, možná neexistuje. A tak jsem začal hledat odpovědi nejen v Bibli, ale především v sobě. Každý z nás musí najít odpověď sám v sobě, protože víra musí vycházet ze srdce, aby byla opravdová, a abychom se za ni mohli postavit.

Psalms 15:1 Žalm Davidův. Hospodine, kdo bude přebývati v stánku tvém? Kdo bydliti bude na hoře svaté tvé?
2 Ten, kdož chodí v upřímnosti, a činí spravedlnost, a mluví pravdu z srdce svého.
3 Kdož neutrhá jazykem svým, bližnímu svému nečiní zlého, a potupy neuvodí na bližního svého.
4 Ten, před jehož očima v nevážnosti jest zavržený, v poctivosti pak bojící se Hospodina; a přisáhl-li by i se škodou, však toho nemění.
5 Kdož peněz svých nedává na lichvu, a daru proti nevinnému nebéře. Kdož tyto věci činí, nepohneť se na věky .

Musím říci, že mne překvapila Bible samotná a chápu, že ji někdo bere za svoji knihu života . Co však nechápu, je její poselství. Mnohým z vás teď připadám zaostalý a možná připitomělý , ale já opravdu za patnáct let nenašel v Bibli poselství, které by mě přesvědčilo o správnosti Kristova a božího učení. Nenašel jsem tam ani poselství života. Vím, že to, že jsem nenašel toto poselství není důkazem, že tam není. Ale co tam je, jsou vyprávění o lidech, kteří uvěřili, že to, co se stalo, se stalo jen a jen díky Kristu. V tom je právě ta potíž, kvůli které nemohu pochopit Bibli jako takovou. Křesťanství tvrdí, že středem božího plánu je Kristus a nám lidem je dovoleno, pokud uvěříme, být účastni na tomto plánu spásy a naděje. Kristus a bůh jedna jest osoba, pak je jaksi podivné, že bůh stvořil svět, aby jeho středem byl Kristus. A tedy on sám.

Člověk je konečná, nedokonalá, pomíjivá a bezmocná bytost. Člověk si již od počátku věků říkal, proč musí umřít. Proč zde na zemi nemůže žít déle? Snad proto si vymyslel bytost, která je jeho pravým opakem. Je nekonečná, dokonalá, věčná, všemocná, dobrá – bůh.
Bůh je všemocný, ale přesto může konat jen to, co mu dovolí přírodní zákony a lidský rozum. Je všemocný, ale dělá něco? Je ho vůbec potřeba? Vesmír plyne miliardy let a zdá se s největší pravděpodobností, že ještě miliardy let plynout bude, a to bez ohledu na boha, lidstvo. Zázraky, které jsou popisovány v Bibli, jsou sice v rozporu s přírodou, ale těžko lze uvěřit, že se staly, a někdy je možno vysvětlit je mnohem prozaičtějším způsobem. To, že jsme smrtelní, nedokonalí a že je nám vymezen jen krátký čas v dějinách, může vést k depresivním stavům. Pro mnoho lidí je to přímo tragické, a tak tomu odmítají věřit. Sami sebe se ptají, jak je možné, že nám, pánům této planety bylo dáno tak málo času. I já se bojím smrti, ale každý den se snažím vypořádat s tím, že jsem smrtelný. Mnoho lidí si pak říká:,, musím umřít, tak proč bych se měl chovat slušně? Hlavně si užít, a pak se uvidí. Jenže právě proto, že nám byl dán vyměřený čas, je nutné, abychom žili jako součást lidstva. Člověk by si měl uvědomit, že je součástí lidstva, ale štěstí musí dosáhnout sám. Každý z nás má jiné potřeby a jiné názory na štěstí. Pojem štěstí je relativní, co pro jednoho je štěstí, to pro druhého je neštěstí, ale každý má právo prosazovat to své štěstí, pokud tím neohrožuje druhé. Někdo se cítí šťasten, když může sloužit bohu, někdo, když má peníze a jiný, když může žít podle svých zásad.
Každý z nás si musí uvědomit, že život je to nejcennější, co máme. A že druhou šanci nedostaneme.

Různé sekty, náboženství přímo počítají s lidskou touhou po nesmrtelnosti. Využívají toho, protože vědí, že to je pro mnoho lidí ta berlička, která jim dává naději, že přeci jenom neshnijí v hlíně. Bohužel, nesmrtelnost neexistuje. Jak rád bych se mýlil.
Ve vesmíru je vše podřízeno času. Každá hvězda, galaxie má svůj přísně vymezený čas, který neošidí, a tak jednoho dne zanikne. Tedy i naše Slunce, jakkoliv se zdá neměnné, jednoho dne vyhasne a zahubí tuto planetu. Tento čas je daleko, ale již teď je neodvratný. Nevíme, na jak vznikl náš vesmír a i jeho budoucnost je nám neznámá. Nevíme, jak jsme vznikli my. Jednoho dne však naši potomci rozluští tyto otázky a budou žasnout nad naší nevědomostí. Jedno je však jisté už teď. Nejsme účelem vesmíru. Možná jsme jen pouhou shodou náhod. Pro vesmír jako takový nemáme žádný význam. Prostě jsme, a to nám musí stačit. Na této planetě se vyskytly právě takové podmínky, které umožnily vznik živé hmoty.
Toto je tajemství našeho zrodu, tajemství, které je zatím zahaleno, ale kolik takových nepochopitelných tajemství má křesťanství?

Moudrost člověka tkví v tom, že je schopen převzít plnou odpovědnost za své činy, za svá konání. Každý člověk je deformován moudrostí předešlých věků, knih, co přečte. Zároveň si však utváří svoji vlastní moudrost a je jen na něm, co si vybere, co přijme a co odhodí. Nelze však násilím člověku přiřknout moudrost a ani mu ji odejmout.
Moudrost je cesta, kterou lze objevit, prozkoumat, vysvětlit a následovat. Následuj ji a poznáš, co je lidské štěstí a náplň života
Lze pochopit, co jiní nechápají ?
Lze pochopit boha, ve kterého jiní věří, ale já ne? Mám vůbec nějakou šanci poznat boží sílu?
Vše je možno vysvětlit dle přírodních zákonů, to, co zatím nelze, je pravděpodobně ještě skryto našemu chápání, to však neznamená, že jednoho dne naši potomci budou kroutit hlavou nad naší nevědomostí.
Budou kroutit hlavou nad nevědomostí o bohu - ne. Protože i když nemáme potuchy o mnoha věcech, lze z různých pozorování vydedukovat něco vzdáleného našemu chápaní, ale chápání boha je mnoha lidem tak vzdáleno, že proč věřit v něco, co prostý člověk nejenže nepotřebuje, ale ani nemůže najít stopy činnosti.
Důkaz z rozumu nepotřebuje vysvětlení příčin, esenci bytí či jiné filozofické důkazy. Naproti tomu důkaz podepřený jen vírou je neplatný, protože víra nevyužívá důkaz jako počátek, ale jako následek. Důkaz víry tedy nepodává důkaz o podstatě, ale o víře člověka v něco.
Základem víry je věřit a neptat se, zda bůh existuje či nikoliv. Tedy je to víra v učení, ne víra v boha. Tato víra však rozdělila lidstvo jako takové na tři skupiny:
První, kteří víru hlásají a představují se jako symbol morálky
druzí, kteří věří a jsou dobří
třetí, co nevěří a jsou špatní

Už pro toto dělení víry je nutné křesťanství jako takové zavrhnout, protože rozděluje lidstvo ne z pohledu morálky člověka, ale z pohledu víry k něčemu.
Víra tak určuje, zda člověk je dobrý nebo špatný.
Nahlédneme-li do minulosti, můžeme najít tisíce příkladů, lidí, kteří věřili, byli tedy dobří, a tak s klidem páchali ohavné zločiny bez toho, aby byli potrestání. Víra se tak stala berlou, za kterou lze schovat jakýkoliv zločin. Víra jen posiluje v člověku lež, že všechny zločiny lze odpustit, a že není žádného zločinu, kvůli kterému bychom museli mít neklidné spaní. Papež blahovolně kyne milionům hříšníků a stačí jen dar církvi, nebo lépe řečeno člověku v církvi, a jsou nám odpuštěny jakékoliv hříchy. Toto stačí na to, abych pohrdal církví jako takovou a pohrdal tím, co církev hlásá. Protože je-li bůh spravedlivý a moudrý, nikdy by se nesnížil k tomu, aby ho zastupovala parta lidí, kteří myslí jen na svůj původ. Ano, lze namítnout ,že v církvi je plno lidí, kteří jsou dobří a jejich práce pomáhá lidem. Sto dobrých skutků nevymaže jeden zlý. Pamatujte, že služba organizaci, která má na svědomí miliony mrtvých, je špatná.
Co církev slibuje, že tolik lidí je ochotno zahmouřit oči nad jejími skutky?
Nesmrtelnost, v kterou věří jen bláhoví. Klid, který lze najít v přírodě.
Církev je fenomén, bohužel jen minulých století. Avšak to, že dvatisíce let působila na lidstvo, je tím základním kamenem jejího života a její popularity. Je smutnou pravdou, že mnozí mladí lidé vstupují do církve i dnes, kdy je církev jakoby potlačována. To je však dané tím, že jsou ochotni pomáhat lidem. Bohužel zatím není jiná organizace, která je tak rozvětvená, že by byla schopna plnit úkoly dnešní církvi. Je nenávistné říkat, jaké by to bylo, kdyby všechna energie daná do služeb církve byla daná do služeb lidstvu, ale je smutnou pravdou, že lidstvo by bylo dál. Vždyť kromě několika dobrých skutků přišli křesťané s nejstrašnějším zločinem všech dob.
Věříš-li, jsi dobrý, nevěříš-li, jsi špatný
Opakování je matka moudrosti, a tak je nutné si neustále opakovat zločiny církve, která si říká katolická. Jistě lze namítnout, že to jsou promlčené zločiny, že to jsou křivdy, které se dělali ve víře v dobrou věc, že to dělali jedinci atd.
Jedinec, který provede špatnou věc, je potrestán nebo aspoň morálně odsouzen. V mnoha případech jedinec projeví lítost nad svým činem a kaje se. Církev se ze svých zločinů nepoučuje, jen se najdou jedinci, kteří projeví lítost nad tím, co církev prováděla, ale to je vše. Jak je to málo a malicherné, když strážci čistoty nejsou schopni poučit se z minulosti a přijmout spravedlivý trest.

Je však nutné si položit otázku
Kam směřuje člověk, kam směřuje lidstvo?
Je opravdu nějaký vyšší cíl?
Vyšší cíl lidstva je přežít. Nic víc, nic míň. Nehledejme vyšší ideály tam, kde nejsou. Každý jedinec má ideály, ty jsou však různorodé, kolik je jedinců. Lidstvo jako takové má jediný ideál, přežít a zanechat planetu dalšímu pokolení. Pokud by všichni byli svatí a nastoupili cestu panenství, vymřelo by lidstvo a Kristus by již neměl koho spasit. Přenechte starost o sebe bohu, vždyť koukněte na ptactvo nebeské, které neseče ani neshromažduje statky, a přece je živo. Klasický příklad bludu křesťanského: modli se a pečení holubi ti budou sami létat do pusy.
Zřekněme se už konečně bludu, že mravní jedinci utvoří mravní společnost. Každý jedinec by měl mít právo dosáhnout svého pocitu štěstí a je jen na něm, co za štěstí považuje. Zároveň musí mít povinnost dělat něco pro společnost, aby mohla plnit představy druhých. Vyšší cíl není v bohu, ale v lidech. Vyšší cíl jedince je naplnění jeho touhy či snu. Každý má jinou touhu a jiný cíl. Je na každém z nás, jakou touhu v sobě nosí, jak je realistická a jakou formou ji chce jedinec naplnit. Lidstvo nepotřebuje vyšší ideály, potřebuje mít pocit, že štěstí každého jednotlivce je cílem společnosti, pro kterou pracuje. Je smutnou pravdou, že v naší společnosti není samozřejmé, že jedinec pracuje pro společnost, a ta mu poskytuje základ k tomu, aby mohl dosáhnout na svůj sen. Většina z nás je připravena dělat cokoliv, jen když to prospěje jemu samému.
/Humanitární akce různého druhu nepramení z lidského porozumění, ale z touhy pomoci těm, na něž se společnost vykašlala. To, že musí být pořádány sbírky na ...... je důkazem, že společnost jako taková, a to hlavně její představitelé, nedokáže plnit základní funkce/ Jestli-že všichni lidé mají právo na lékařskou péči, pak sbírky na různé operace jen utvrzují v tom, že lidi jako takoví si nejsou rovni, protože je-li někdo více známý, peníze se vždy najdou a ošetření je mnohem lepší, náprava těchto jevů, kdy hrstka mocných je povýšena nad jiné, není v mé moci. Autorovi je však z toho velice smutno, když slyší fráze o rovnosti lidí od lidí, kteří pak využívají své moci k tomu, co sami odsuzují ve svých projevech. Toto je obranou prostých lidí, ne všech a ne proti všem. Jistě nemohu a ani nechci nastiňovat směr, kterým by se mělo lidstvo ubírat. Jedno je však pravda a to, že jednou přijde doba, kdy lidstvo bude donuceno spolupracovat. A pak bude potřeba přehodnotit mravní základy společnosti.
Život jedince je plný otázek, a to se přesouvá i na lidstvo. Odpovědi, které nalézáme, však otevírají další otázky. Je to věčný koloběh. A tento koloběh je jednou z příčin, které posunují lidské vědění vpřed. Lidstvo musí jít stále dál a dál, je to náš smysl.