Platón                       
význačný řecký filosof, 427-347, první vyhraněně idealistický filosof v dějinách řeckého myšleni. Pocházel ze staré athénské aristokracie; jeho příbuzní (např.Kritiás) patřili mezi přední představitele oligarchie. Platona však odvrátila od politické činnost hrůzovláda oligarchické třicítky po skončení peloponněské války a po obnovení demokracie byl v něm negativní postoj k politice utvrzen odsouzením Sókrata, jehož žákem se stal ve 20 letech. Velký význam v Platonově životě měla jeho první cesta na řec. Západ (asi 389-388). V již. Itálii se seznámil s významným pýthagorovským -filosofem Archytou, jenž měl v Tarentu podobné postavení jako kdysi Periklés v Athénách, a na Sicílii byl hostem syrákúského tyrana Dionýsia St. Na syrákuském dvoře poznal Dionýsiova mladého švagra -·Dióna a byl k němu poután intimním vztahem po celý další život. S Dionýsiem St. se dostal do ostrého konfliktu a podle ne právě spolehlivých ant. zpráv byl jím dokonce prodán do otroctví. Brzy po návratu do Athén (asi r. 387) založil vlastní filos. školu,Akadémii, v níž se soustředil velký počet posluchačů. Po smrti Dionýsia St. navštívil P. syrákúský dvůr ještě dvakrát (r. 366-365; 361-360); snažil se získat Dionýsia Ml. pro své plány na reformu společnosti a zasahoval do polit. sporů mezi mladým vládcem a Diónem. Platonovo myšlení prošlo dlouhým a složitým vývojem. Žádný z jeho spisů, které mají - až na Obranu Sókrata a Listy - formu dialogu, neobsahuje ucelený výklad jeho filosofie; jednotlivé dialogy i Ústava a Zákony řeší vždy jen dílčí problémy a představují určitá stadia Platonova myšlenkového vývoje. I když se díváme na spisy jako na celek, nelze v nich najit hotový, jednolitý a přesně vypracovaný systém. .
Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa. Dá se jen přibližně určit jejich relativní chronologie. K tomu se využívá zpráv ant. autorů, vzájemných odkazů v dialozích, narážek na známé (datované) události, zkoumání obsahu a umělecké stavby dialogů, konečně rozboru stylu jednotlivých spisů (stylometrická neboli statistická metoda). S použitím těchto kritérií je možné stanovit tři (podle některých badatelů čtyři) skupiny Platonových spisů a zároveň tři období jeho filos. vývoje. .
Spisy sókratovského období:.
· Lachés                            (o statečnosti), .
· Charmidés                       (o uměřenosti), .
· Euthyfrón                         (o zbožnosti), .
· Lysis                               (o přátelstvi), .
· Hippiás Menší                 (o výchově k mravnosti), .
· Ión                                  (o básnictví), .
· Hippiás Větší                    (o krásnu), .
· Apologiá Sokratús             (Obrana Sókrata), .
· Kritón                           (o poslušnosti zákonů), .
· Gorgiás                     (o rétorice a mravnosti). .
V tomto období tvořil P. pod bezprostředním vlivem Sókratovým. Sokratovská kritičnost a skepse vůči zdánlivým jistotám se projevila na přístupu mladého Platona k etické problematice, kterou zkoumal používaje Sókratovy dialektické metody. V mnoha dialozích zůstalo řešení otázky (např. co je zbožnost) otevřeno. Ve spisech sókratovskěho období se ještě nevyskytovala teorie idejí.
II. Spisy období zralosti (dvacetiletí po založení Akaděmie) : .
Menón (o učitelnosti ctnosti a anamnési), .
Kratylos (o vztahu názvů k věcem), .
Euthydémos (proti -~eristice), .
Menexenos (parodie na pohřební řeči.), .
Symposion (o lásce), .
Faidón (o nesmrtelnosti duše), .
Politeiá (Ústava, ; o nejlepším státním zřízení); .
Faidros (o kráse a idejích). .
V druhém období vytvořil Platon nejvýznamnější a nejtypičtější část své filosofie, teorii idejí, a stal se tak tvůrcem filosofického idealismu. Snaha o pozitivní řešení problémů a o nalezení konečných jistot v nejdůležitějších filos. otázkách převládla nad sókratovskou kritičnosti. V tomto období převzal Platon orficko-pýthagorovské názory o nesmrtelnosti duše a o jejím převtělování, o těle jako hrobě duše, o rozdílu mezi tímto a oním světem a včlenil je do své originální teorie idejí. Jeho učení se stalo podivuhodnou jednotou racionalismu a mystiky. .
III. Spisy z období stáří: Parmenidés (problémy teorie idejí), Theaitétos (o poznání), .
Sofistés (o pravém a zdánlivém vědění), .
Polftikos (o dokonalém státníku), .
Filébos (o poměru slasti a dobra), .
Tímaios (přírodní filosofie), .
Nomoi (Zákony,o druhém nejlepším státním zřízení), .
Kritiás (o Atlantidě; dialog nedokončen). .
V letech stáří Platon doplňoval a modifikoval své dřívější názory. Jeho myšlení vykazuje empiričtější zaměření než v předcházejících obdobích. Mnoho pozornosti věnoval problémům a obtížím souvisejícím s teorií idejí. .
(Dialogy Mínós, Kleitofón, Hipparchos, Erastai [Milovníci, Epinomis [Dodatek k Zákonům], Alkibiadés Větší a Menší jsou pravděpodobně nepravé.) .
Platonovy dialogy patří mezi nejlepší výtvory řec. umělecké prózy. Platon dovedl živě vykreslit scenérii rozmluv, výstižně charakterizovat diskutující osoby, dát střetávání názorů náležitou dramatičnost a vyvolat iluzi skutečného rozhovoru.. Jako umělec vzletné fantazie se projevuje ve filos. mýtech, velkolepých a působivých obrazech, jimiž objasňuje své názory, nedokazatelné důvody rozumovými. Mýty mají zpravidla souvislost s eschatologickou stránkou jeho učení a jsou inspirovány orfickými naukami; k nejslavnějším mýtům patří výklad o podzemní jeskyni v Ústavě jehož pomocí vysvětluje vztah světa smyslů k světu idejí,mýtus o poznání říše idejí ve Faidru , kde duše je přirovnávána k okřídlenému dvojspřeží, které je řízeno vozatajem (vozataj představuje rozum [to logistikon], poslušný kůň ušlechtilé city a vůli [to thýmoeides], vzpurný kůň žádostivost [to epithýmétikon]), dále mýty o posmrtném osudu duší v Gorgiovi , v Ústavě ( aj. Hlavní postavou většiny dialogů a mluvčím Platonových názorů je Sókratés, kromě něho vystupuje v dialozích mnoho proslulých Řeků 5. stol., podle nichž jsou dialogy pojmenovány. .
Teorie idejí, jádro Platonova učení; v kterém třeba rozeznávat aspekt ontologický, gnoseologický a eschatologický, vznikla jako syntéza z mnoha rozmanitých prvků. Na její utváření podstatně působil hérakleitovský a prótagorovský názor o proměnlivosti smyslového světa, učení eleatů o neměnném jsoucnu, sókratovské hledání pojmů, pýthagorovská nauka o číslech jako podstatách věcí a orficko-pýthagorovské představy o nesmrtelnosti duše a "onom světě": P. 'dělil skutečnost (realitu) na dvě zásadně odlišné sféry: na oblast materiálních věd a na oblast ideálních entit, idejí. Základní vlastnosti idejí je to, že je každá z nich absolutně identická sama se sebou. Z toho pak vyplývají dal§í charakteristické rysy idejí: jsou neměnné, věčné, nehmotné, smysly nevnímatelné a s ničím jiným nesmíšené. Platon vycházel z předpokladu, jejž považoval za samozřejmý, že objekty jsou tím poznatelnější, čím méně se mění. Soudil proto, že jedině o idejích je možno nabýt opravdového vědění (epistémé, a to cestou rozumového poznání (noésis), kdežto o věcech vnímatelných smysly lze dospět jen k neurčitému zdání. Svět idejí je prvotní a smyslovému světu nadřazený; souhrn všech předmětů určitého druhu, např. lidé, stoly apod., je odvozen od jednoho vzoru ze světa idejí, tj. od ideje člověka, stolu apod. Platónské ideje nejsou ve skutečnosti nic jiného než obecné pojmy (druhy a rody), vytržené z procesu poznání a zpředmětněné (hypostazované) jako samostatná jsoucna. O uspořádání světa idejí nepodal P, soustavný výklad. Domníval se zřejmě, že ideje tvoří hierarchicky uspořádaný celek, jehož řád je výsledkem působení ideje dobra, kterou považoval za nejvyšší božský princip. Hmotný svět a jeho uspořádání považoval za nedokonalý obraz světa idejí. Objasnění vztahu mezi oběma světy působilo Platonovi nepřekonatelné obtíže. Závislost věcí na idejích charakterizoval jako napodobení (mímésis), společenství (koinóniá) nebo účast (methexů), ale již Aristotelova kritika prokázala, že tyto pokusy o vysvětlení jsou ve skutečnosti pouhá přirovnání.
Pod vlivem orficko-pýthagorovských představ chápal Platon říši idejí jako "onen svět", s nímž je příbuzná nesmrtelná část člověka, duše. Díky této příbuznosti vzniká v duši touha po spojení se světem idejí, ve kterém duše pobývala před narozením a do něhož se po smrti může opět vrátit. Přípravou pro návrat do říše idejí je filos. způsob života, zasvěcený poznávání. Poznání chápal Platon, aspoň ve středním období své činnosti, jako rozpomínání (anamnésis) na to, co duše už před narozením viděla ve světě idejí a co po spojení s tělem, které je pro ni vězením-hrobem, zapomněla. Metodou, která vyvolává v duši rozpomínání, je dialektika, založená na soustavně vedeném dialogu. V dialogu Menón je teorie rozpomínání "potvrzena" experimentálně. Sókratés dokáže vhodně kladenými otázkami vzbudit v duší nevzdělaného otroka "vzpomínky" na řadu geometrických pouček. Svou přírodní filosofii, vyznačující se spekulativností a silnými pýthagorovskými vlivy, vyložil Platon v dialogu Timaios. Jako původce kosmu je zde uváděn Démiúrgos, božský tvůrce. Démiúrgos však na rozdíl od křest. boha nevytvořil svět z ničeho, nýbrž měl k dispozici jak látku (rozprostraněnou hmotu bez vlastních zákonitosti), tak model (svět idejí). Aby byl svět co nejkrásnější a nejúčelnější, vytvořil jej Démiúrgos jako živou bytost, složenou z duše a těla. Do těla skládajícího se ze čtyř elementů, které se liší tím, že jejich částečky mají tvar různých geometrických tělisek (oheň - jehlanů, vzduch - osmistěnů, voda - dvacetistěnů, země krychlí), vložil duši s rozumem (nús) jako vládnoucí složkou. Rozumnost světové duše se nejvýrazněji projevuje v matem. řádu, jejž lze pozorovat v drahách nebeských těles, která P. považoval za viditelné bohy.
Nástin nejlepšího společenského zřízení, které pokládal za uskutečnění dokonalé spravedlnosti, popsal Platon ve svém nejvýznamnějším spise, v Ústavě (Políteiá, lat. Res publica). Ideální stát má být dokonale jednotný, přitom však stavovsky rozvrstvený. Skládá se tudíž, analogicky podle struktury duše, ze tří nerovných stavů. Nejnižším stavem jsou producenti materiálních statků (rolníci, řemeslníci, obchodníci), na druhém místě jsou bojovníci, kteří zajišťují vnější bezpečnost a vnitřní pořádek, a vládnoucí stav tvoří strážci-filosofové, kteří mají způsobilost řídit společnost se znalostí ideje dobra. Ve filosofech je zosobněna moudrost obce, v bojovnících její statečnost a v uznání vládnoucího postavení filosofů spočívá uměřenost, společná ctnost všech tří stavů. Jestliže každý stav vykonává činnost, ke které je od přírody určen, je obec jako celek spravedlivá. Přechod jednotlivců z jednoho stavu do jiného je zásadně možný, avšak nežádoucí. Pro zajištění obecného prospěchu ruší P. ve stavu bojovníků a filosofů vlastnictví a rodinu, protože v nich vidí nepřekonatelnou překážku pro občanskou svornost a kolektivní cítění. Výchova, morálka a kulturní život jsou regulovány přísnými opatřeními . Umění hodnotí Platon podle jeho výchovného působení a vše, co odporuje jeho filos. názorům, nekompromisně odmítá, takže básně Homérovy, stejně jako tragédie a komedie největších řec. umělců, jsou z jeho ideálního státu vyloučeny. Nátlak na občany dovršuje státní náboženství, jehož významnou součást tvoří orficko-pýthagorovské představy o nesmrtelnosti duše a posmrtných trestech. Jako spravedlivé společenské zřízeni uznával P. jedině to, které popsal v Ústavě. Timokracii, oligarchii, demokracii a tyranidu pokládal za postupná stadia degenerace oné ideálně spravedlivé ústavy. Podle typů ústav rozeznával i typy lidí.
K problémům uspořádání společnosti se P. vrátil v Zákonech (Nomoi, lat. Leges), ve svém posledním a nejrozsáhlejším díle. Zřízení navrhované v tomto spise je mnohem realističtější než společenský řád Ústavy. Platon se vzdal především myšlenek o vládě filosofů a o zrušení soukromého vlastnictví v občanském kolektivu; uznal je za prakticky neuskutečnitelné v tehdejších podmínkách. Platonovy návrhy na přetvoření společnosti nejsou volnými výtvory fantazie, nýbrž jsou svérázným pokusem o řešení krize řec. městských států z hlediska aristokratického intelektuála. Platon chápal mnohé příčiny krize (např. rozkladný vliv peněžního hospodářství a majetkových rozdílů na jednotu občanského kolektivu městských států) správně, ale jeho reformy jsou zaměřeny proti směru hist. vývoje. Platon formuloval velké množství závažných problémů a dal četné podněty dalšímu vývoji filosofie.
Již brzy po smrti Platonově docházelo k větším nebo menším odklonům od akademické filosofie. Největší odklon znamenal Aristotelés, který se v pozdějších staletích stal přímo jakýmsi protihráčem Platonovým. Aristotelés místo o jsoucnu mluví o skutečnu, vedle filosofie pěstuje řadu odborných věd, odmítá nějakou zvláštní říši idejí, protože je přesvědčen, že ideje jsou ve věcech samých a že jsou jen výrazem jednoty v rozmanitosti. Nejvyšší dobro není již pro Aristotela pojem metafysický, nýbrž etický, kosmos je konečný v prostoru, ale nebyl stvořen v čase, jak mínil P. (v Tímaiovi). Aristotelovo učení o státě není utopie, nýbrž vzniklo ze studia konkrétních státních ústav. Vedení ->Akadémie bylo v rukách scholarchů. V jejím vývoji se ve stv. rozeznávají tři etapy. Akadémie stará jde vcelku ještě ve šlépějích Platonových. Akadémie střední, jejímž hlavním představitelem byl Arkesiláos, je charakterizována skepsí, jež se vlivem Pyrrhóna z Ělidy rozšířila v 1. pol. 3. stol. př. n. I. Tato skepse byla nutnou protiváhou tehdejšího filos. dogmatismu, zvl. stoického. Platónismus zde, ne naposled v myšlenkovém vývoji lidstva, vedl boj za svobodu myšlení a filosofie, uznávaje ji za samostatnou vedle vědy i náboženstvi. Třetí etapa ve vývoji Akadémie je tzv. Akadémie nová, eklektická. Její nejvýznačnější hlava, Karneadés, se později odklonil od skepse k učení o pravděpodobnosti (probabilismus), jež je rovněž ještě namířeno proti stoikům. Ale už Antiochos z Askalónu spojuje eklekticky myšlenky akademické a peripatetické i se stoicismem, ba stoá je pak někdy pokládána za pokračování Akadémie.
` Platónismus se tak různě šířil po tehdejším kulturním světě. Židovští myslitelé, Aristobúlos (2. stol. př. n. L) a Filón z Alexandrie, spojovali platónské myšlenky s judaismem. I někteří Římané se hlásili k Platonovi, tak Cicero k nové Akadémii. V 1. stol. n. 1. vznikl tzv. střední platónismus, který domýšlel a doplňoval Platonovo učení z jiných filos. soustav, ve 2. stol, hlavně z pýthagoreismu. Pod tímto vlivem jsou Plútarchos, Albínos, Apuleius,Favorinus, Kelsos, Maximos z Tyru aj. Z jejich děl, vedle spisů Ciceronových, poznávali platónismus i církevní Otcové. Největší renesancí platónismu ve stv. však byl novoplatónismus od pol. 3. stol. n. 1. Jeho největším představitelem je Plótínos, vedle svého předchůdce Ammónia Sakka a svého žáka Porfyria a pak Iamblicha. V 5. stol. ještě vynikl Proklos. Křestané novoplatónismus potirali, i když většinou přijímali
Platona, ovšem přes myslitele židovské. Pokoušeli se spojovat křesť. myšlení s učením Platonovým. Započal s tím Kléméns Alexandrijský, následovali ho v tom Basileios,Grégorios z Nyssy i Grégorios z Nazianzu. Vysoko si ho cenili též Ambrosius, Hieronymus a "poslední velký platónik starověku",Augustinus.
Tak se dostal P. do středověku, i když oficiálním filosofem zůstával Aristotelés. Platonova nauka o ideách dokonce vyvolala zásadní dlouhotrvající spor nominalismu s realismem, ktery vzešel z jistych formulací, nalezených v Porfyriově Úvodu k Aristotelovým Katégoriím , přeloženém a komentovaném kdysi Boěthiem. Platóniky zde byli realisté Joannes Scotus Eriugena (9. stol.) á Anselm z Canterbury (11. stol.). Odpůrci byli jim spíše aristotelikové Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Spor byl ukončen ve 14. stol, vítězstvím nominalistů, vedených hlavně Vilémem d'Oc cam. V humanismu a renesanci se platónismus vymaňuje ze scholastiky a stavi se proti ní. Renesanční platónismus zná už Platona celého. Někdy bývá za jeho předchůdce vydáván byzaňtský myslitel Michaél - Psellos; u něho však byl platónismus ještě smíšený s novoplatónismem.
Pravý renesanční platónismus nalézáme až ve Florencii v 15. stol. v kruhu kolem Cosima z Medici. Tu nastává obrat k Platonovi, zvl. když Geórgios Gemistos Pléthón vydal spis O roxdíleeh mexi Aristotelem a Platonem. Z toho vznikl dlouhý spor, v němž se za Platona postavil i žák Pléthónův kardinál Béssarión, a to ve spise Proti pomlouvači Platóna (In calumniatorem Platonů, 1469). Hájí tu metafysika Platona, ale uznává Aristotelovy zásluhy o vědu. Nejvíce však vykonal pro platónismus Mareilius Ficinus (1433 až 1499), který přeložil do latiny celého Platona (po něm překládal i Plótina). Za Lorenza Medicejského se stal ve florentské Akadémii uznávaným "platónským filosofem". Tehdy tedy P. zastínil Aristotela.
Brzy však našel platónismus nové odpůrce. Byli jimi hl. Savonarola a theologové reformace. Tito však i ve svém boji proti pohanství ocenili pomoc Aristotelovu poskytovanou jejich nové scholastice. A tak vystoupil brzy P. opět ve jménu svobody myšlení proti dogmatismu. Opírá se o něj v Paříži proů aristotelikům Pierre de la Ramée (Petrus Ramus) a své sympatie projevují Platonovi i ti, kdo tehdy vyvraceli tradiční ptolemaiovskou -~kosmologii, založenou na Aristotelovi. Také Platonova sociální utopie nachází obdivovatele a stává se vzorem utopistům renesančním i porenesančnfm, především Th. Morovi a Th. Campanellovi. V nové době se platónismus spojuje s idealismem tehdy vystupujícím. Vlivy jeho filosofie pozorujeme u Descarta a zvl. Malebranche. Zato proti platónismu byli angl. empirikové od Bacona až k Lockovi, ale také krajní racionalisté v osvícenství, zvl. francouzském, kteří Platona obviňují, že zadržel pokrok rozumu. Protiplatónský je i comtovský positivismus, ktery ' vycházel také z osvícenství. V Anglii se objevil platónismus ve škole tzv. cambridgeských' platóniků v 17. stol. jako reakce na empirismus, materialismus ~ atheismus. V ném. filosofii převzal z Platona mnoho podnětů G. W. Leibniz a pak někteří romantikové, ne bez vlivu Roussesuova. Fr. Schleiermacher přeložil do němčiny celého Platóna. Platónské vlivy se aspoň v něčem uplatňují v něm. klasické filosofii, u Kanta, Fichta, Hegela, ale i u irracionalistů Schopenhauera a Nietzsche. Sklon k platónismu maji logicisté, jednak obou škol novokantovských, marburské (Cohen a Natorp) i badenské (Windelband a Rickert, tu jsou ideje jako hodnoty), jednak logicisté (linie Bolzano Brentano-Husserl). Do francouzštiny překládal Platona spiritualista Victor Cousin, do ruštiny Vladimír Solovjev.
Česká kulturá byla ve středověku Platonem téměř nedotčena. Ani český humanismus nám ho nepřiblížil. Naši humanisté dávali přednost klasikům křestanským před antickými. A tak byl P. velmi málo znám. It. platonismus renesanční byl poněkud znám jen mimo universitu. Ale ani Jan Šlechta ze Všehrd, který sem patří, nebyl platónik, jako nebyli platóniky ani pozdější čeští humanisté. Protipohanská byla v celém svém vývoji i Jednota bratrská, ani Komenský není Platonem dotčen, i když si ho váží. Platona nepřijala ani protireformační universita jesuitská. S jinými klasiky mohl být studován, i na universitě, až za Josefa II. Ale ani pak nesehrál u nás žádnou úlohu. Jen mladý Palacký jím byl poněkud ovlivněn ve svých studiích estetických, ale z druhé ruky. Přeložil r. 1828 část Faidra, čímž uvedl Platona do čes. literatury. R. 1837 přeložil Faidóna Karel Štúr. Čes. filosofie se však ani nadále Platonem celkem nezabývala, i když od zřízení čes. gymnasií (1866) počaly být pořizovány školní edice a překlady. Bádání o Platonovi tak bylo přenecháno plně klasickým filologům. Z nicll Jan Kvíčala podal některé příspěvky kritické a exegetické, Josef Král se věnoval studiu platónakého textu a kriticky vydal některé dialogy. Platónská bádání u nás dovršil Fr. Novotný, jenž jim věnoval celý svůj život. Začal důkazem pravosti Platonových listů a po četných důkladných studiích napsal čtyřdílný spis O Platonovi.