Jedna malá bajka o tom jak vznikl člověk.

Byl jednou za dávných časů bůh. Měl a neměl tři podoby, byl to otec, syn a duch. Často mluvili mezi sebou, ale tyto rozmluvy jim časem zevšedněli, a tak se jednoho dne rozhodli stvořit bytost, se kterou by mohli mluvit, které by mohli rozkazovat. Jenže problém byl v tom, že neměli kde ji stvořit, a tak stvořili vesmír - prostor, kde se nacházely planety hvězdy a vše ostatní. Po mnoha pokusech se rozhodli stvořit život na jedné planetě v jedné bezejmenné galaxii. A viděli, že je to dobré. Nejdříve stvořili rostliny, ale poznali, že s těmito se nedomluví, a tak stvořili zvířata. A zase to nešlo, zvířata si dělala co chtěla. Neposlouchala svého dobrého stvořitele. Stvořili tedy další bytost - muže. S ním už to bylo lepší, ale přesto byl pořád smutný a nevrlý. Bůh se snažil zjistit proč, a pak mu to došlo. Muž byl smutný proto, že byl sám. Proto stvořili ženu. To však neměli dělat, žena a muž chtěli více chtěli poznat pravdu a lež, a za to museli být pokáráni, a tak byli vyhnáni z ráje. Tím, že byli vyhnáni z ráje se začali zabývat i jinou činností než bylo chození po ráji a velebení boha. Tak počalo lidstvo. Zároveň byl člověk a veškeré lidstvo zasaženo tímto proviněním. Ať jsi dobrý, ať jsi špatný, jsi zasažen. Bůh otec už byl unaven a nechtěl vymýšlet další bytost. Ač se bůh snažil, člověk ho neposlouchal a jednoho večera bůh plakal nad svým stvořením, přidal se bůh - syn a bůh duch. Po chvíli začala na zem padat voda, a tak se stala potopa. Bohové se zalekli a zachránili Noeho a jeho rodinu, kteří měli koráb. I nechali lidstvo na pokoji, rozmlouvali s ním, přikazovali, ale většina lidí si jejich moudrých slov nevšímala. Proto vyvolili národ, o který se budou starat. Pomohl mu vyvraždit národ a dát jim jeho zem. Poslal na zem proroky, kteří bděli nad jeho národem. Pokud něco provedl, potrestal národ. Po čase chtěl rozšířit svoji působnost na celou zem. Nemohli se dívat, jak ostatní národy uctívají své bohy.
A tak v čas se rozhodl bůh otec že na zem pošle svého syna.
A tak poslal na zem ducha, aby připravil situaci, aby vybral vhodný pár. Po nějaké chvíli duch vybral pár a bůh syn se narodil na zemi. Chodil po zemi, snažil se, kázal, léčil a krmil lid. Přesto jej lidé ukřižovali. Bůh tušil, že toto bylo zcela jasné odmítnutí, ale protože byl chytrý, tak bůh otec rozhodl, že právě jeho ukřižování je tím aktem, který sejme hříchy z člověka, pokud tedy uvěří v jeho syna. A podařilo se, protože lidé chtěli odpuštění za svoje činy, a tak se houfně rozšiřovala obec, která věřila v tohoto boha. Bůh otec si mnul ruce. Ale syn jeho optimismus nesdílel a proti slibu, který dal, se nevrátil na zem.
Boží syn si prožil na zemi své, ale byl rád, že se mohl vrátit na nebesa, protože na vlastní kůži poznal, že stvoření nebylo zas tak ideální, jak si na nebesích mysleli. Syn poznal, jak nedokonalé tělo stvořili, jak málo dali člověku touhu po bohu. A tak se raději vrátil na nebesa. Konečně, někteří lidé věřili v jejich existenci, a tak se bohové dívají se zalíbením, jak jsou zastupováni církví na zemi, jak v jejich jménu jsou vražděni lidé, jak jsou znásilňovány morální zásady.
Ale raději sedí v nebi a odpočívají, než by zasáhli. Duch svatý měl jednou dobrou náladu a vnukl lidem názor, že život se stvořil sám. A tak se teď baví, jak si lidé kvůli těmto názorům nadávají, jak spolu válčí.
A ponaučení?
Pokud chceš něco zařídit neposílej syna, ale jdi tam sám.