nabídka

Bylo mi 16 let,kdy jsem poprvé zcela vědomě vešel do kostela.
A lhal bych,kdybych tvrdil,že kostel na mě neudělal dojem.Často jsem tam vcházel se svou přítelkyní,která byla hluboce věřící.Ona si sedla před oltář a pravděpodobně mluvila s bohem.A já abych ji nerušil jsem procházel kostelem a v němém úžasu jsem se díval na krásné výtvory našich předků.Ani tyto návštěvy mě však neutvrdily ,že bůh je a že kostel jako takový je symbolem boží přítomnosti zde na zemi.
Moje přítelkyně však často do kostela chodila a ja ji to nikdy nevyčítal. Tak jako ona nevyčítala nikdy můj nezájem o boha.
Jak však věřící velmi často hovoří boží cesty jsou nevyzpytatelné.Moje přítelkyně oněmocněla a tak jsem byl nucen udělat něco navíc.
I když jsem byl vždy ateista šel jsem do kostela prosit boha.Jistě bůh vyslyší jen věřící.Ale i ateista musí věřit na zázraky.A ač se to mnohým lidem bude znát nemožné opravdu jsem prosil boha celým svým srdcem.Neprosil jsem je o statky pozemské ,ani o to abych byl silnější ale o zdraví své přítelkyně,která byla hluboce věřící a nemocná.Již si nepamatuji co jsem bohu říkal a co jsem mu slíbil.Ale vše jsem myslel vážně a nic jsem nechtěl pro sebe.Ale jak se dalo čekat bůh mne nevyslyšel a přítelkyně se nedožila svých 17.narozenin.Může mi pak někdo vyčítat,že jsem nikdy ani na chvíli nezapochyboval o tom,že bůh není?
Jistě tato situace je popsána nábožensky zaměřenými lidmi jako,že bůh nám dal svobodu rozhodování a že pak při soudu teprve budeme moci obhájit své postoje,