Proč člověk bojuje proti člověku ?
          Je to odvěká otázka: proč? Proč lidé své problémy řeší násilím. Je to v člověku? Není, všechny války, násilí, sousedské spory a další jsou jen neschopností jednotlivce se domluvit a radši řešit problém násilím. Proč? Je to jednodušší. Možná je v člověku ještě zakořeněna touha po moci a boj proti jednotlivci stejného zvířecího druhu. V přírodě většina zvířecích druhů nebojuje mezi sebou, jen v boji o moc v tlupě či o samičku. Tento boj se v člověku přeměnil ještě v boj o moc, peníze a postavení. Není to tedy nic jiného, než pouhý zvířecí pud dokázat, že jsem silnější než druhý. V lidském rodu je však spousta jedinců, kteří se tohoto boje neúčastní a být druhý či poslední není pro ně prohrou, ale pouhým přijetím reality, že někdo je lepší. Já patřím mezi ty, kdož stojí v řadě, aniž by se tlačili v před či jinak na sebe upoutávali pozornost. Vím, že v dnešním světě se to nenosí a že je to projevem jakési zbabělosti. Jsem však smířen s tím, že nejsem předvoj ani výkvět této společnosti. To mi však nebrání v pocitu, že jsem platný člen společnosti a že i na mne leží tíha společnosti. Nevyhledávám boj a radši nastavím druhou tvář, než bych udeřil. Mravnost mi nedovoluje někoho podtrhnout či oklamat. Snad proto jsem pro mnoho lidí jakýmsi vyvrhelem a je smutné, že v současné době je to považováno za jakousi špatnou vlastnost. Heslo urvi, co můžeš, je teď motem našeho věku. Toto není však důsledkem materialismu, ale jak jsem již napsal, zvířecího pudu dovedeného v absurditu . To, že nemám rád násilí a že ctím mravnost, mě však nedává do jednoho pytle s křesťany. Já osobně si však myslím, že člověk člověku má být přítelem. Z pohledu dnešního člověka je boj mezi lidmi něco zcela přirozeného. Vždyť vraždy, znásilnění , terorismus, války jsou na denním pořádku a nikoho to moc nevzrušuje. Mocné vojenské společnosti jsou povoleny, ač žijí ze zabíjení. Vím, že svět beze zbraní je idealismem největšího zrna a nikdy se nestane skutečností. Co tomu brání? Člověk. Nevím proč, ale v nás je zakořeněn hluboký předpoklad, že se nikdy nemůžeme mezi sebou domluvit. A právě jeden z důvodů, netvrdím, že je to hlavní ani jediný důvod, je rozdělení lidstva podle toho , kterého boha vyznávají. A zase se musím opakovat, když tvrdím, že do této doby vládla zemi náboženství, a že tedy to, co je v nás, bylo stvořeno díky náboženstvím. Po mnohá staletí církev úspěšně psala historii. Proto, když chceme se ptát po tom, co jsme a kdo jsme, musíme se obrátit do minulosti a pak poznáme. Materialismus byl pošlapán tzv.socialismem. Ale opravdu je ideologie, že vše patří všem a všichni budeme pracovat ve prospěch všech mrtvá??? Člověk se musí hodně změnit, aby se dosáhlo jen malého pokroku například v tom, že budeme táhnout za jeden provaz. Země dokázaly občas táhnout za jeden provaz jen ve vypjatých situacích, a to ne ještě všechny. Některé se přiživily. Jak potom můžeme chtít, aby celé lidstvo táhlo jedním směrem, když ani lidé v jedné vesnici nedokážou táhnout spolu.
Víly, čerti, vodníci a pohádky.
Křesťané se rádi ohání jedinečností svého Krista. Ale je s podivem, kolik jiných pohádkových bytostí zůstalo v lidské mysli navzdory křesťanské výchově. Pohádky, ve kterých vždy zvítězilo dobro. Dobro spojené ne s Kristem, ale s vílami, čarodějnicemi, Honzou a jinými bytostmi. Již toto je důkazem, že ne každý člověk hledal dobro v Kristu či bohu. Ano, modlil se k němu, ale zároveň věřil i v jiné bytosti. Každý národ má své báje, pohádky, hodné i zlé skřítky, kteří se nesmazatelně vryli do paměti národa. A právě v těchto bájích zcela v rozporu se skutečností dobro zvítězilo. A to možná posilovalo člověka v jeho životě, který byl vždy těžký.
Lidské oběti.
Stará náboženství v mnoha případech provozovala rituály, při kterých byly obětovány živé osoby. Křesťanství tvrdí, že jejich náboženství je založeno na lásce a že ono je zárukou, že člověk člověku je přítelem. Pokud věří ve stejného boha. Toto však není argument proti materialismu, ale právě proti náboženství jako takovému. Křesťané rádi tvrdí, že starověká náboženství byla špatná, a proto je porazili, a to láskou, kterou neustále prezentují. My materialisté neobětujeme, a to ani přírodě, i když o ni tvrdíme, že je matkou nás všech.To je jeden z rozdílů mezi materialismem a náboženstvím. Materialismus nemá modly ani věčné teze, ani oběti. Křesťané neustále zdůrazňují, že společenství před nimi měla lidské oběti . A že teprve oni zavedli náboženství bez lidských obětí. To je ale omyl, koukneme-li se do historie, najdeme milióny lidských obětí, které musely být obětovány pro touhu křesťanů.
Několik úvah

Pravda a lež.
Pravda a lež jsou stranami jedné mince. Jsou nedílnou součástí našeho života a doprovází nás na naší pouti životem. Každý z nás se musí neustále rozhodovat, na kterou stranu se přikloní. Zda na stranu pravdy a nebo lži. Pravda je dobro a lež zlo. Ti, kdož konají dobro, konají ho ve jménu pravdy. Pravda a dobro by měly jít ruku v ruce a měly by být nedílnou součástí života jedince. Je smutné se dívat, když společnost ty, kdož věří pravdě, utiskuje.
Co však je pravda?
1.Pravda je souhlas myšlení a skutečnosti.
A protože je mnoho skutečností je i mnoho pravd.
V náboženství je pravda spojována se spasením. Židovství vidí pravdu v naplnění vztahu člověka k bohu. Pravda tak prostřednictvím boha - osoby pevné a jisté, je schopna naplnit právo, spravedlnost a spásu. V křesťanství je pravda bůh samotný./Jan 14:6  Ježíš mu řekl: "Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne./V islámu je pravda boží naplnění pravé skutečnosti. Hinduismus považuje pravdu za cestu. Materialismus vidí pravdu v souladu s přírodou.
Každý tedy má svou pravdu, ale existuje tedy nějaká věčná?
Křesťané tvrdí, že věčná pravda je věčný bůh. Materialisté, že pravda je příroda. Za pravdu můžeme, ale nemusíme považovat něco, co je věčné a je podstatou. Na otázku co je věčné, je z mého hlediska jen jedna odpověď: vesmír. Tedy vesmír jako takový je věčný. Hmota v něm však ne, protože hmota se mění v energii či něco jiného. Je tedy věčnou pravdou jen vesmír sám? Jestliže vezmeme za svou tezi, že pravda je souhlas myšlení. Po záhubě lidstva, která jistě přijde, a to je pravda, nebude myšlení ani tedy pravda. Proto raději zanechme věčnou pravdu a řekněme si, že každý máme tu svou. Pravdu jako odraz světa v našem myšlení.
Když jsem byl malý, oblíbil jsem si pohádky nejen proto, že v nich vystupovaly čarodějnice, draci, ale hlavně proto, že v nich vítězilo dobro nad zlem. Ale právě vítězství dobra nad zlem je možné v pohádkách. V reálném světě již to tak není. Avšak dějiny naší civilizace jsou protkány soubojem pravdy a lži. Bohužel není snadné definovat pravdu a lež. Protože nic není černobílé, tak jako nic není jen pravdivé a druhé jen lživé. To, co se nám zdá být pravdivé, je pro mnoho jiných lživé a naopak. Jistě, jsou zde tzv.věčné pravdy, o kterých se nemusí diskutovat. Např. že slunce jednoho dne zmizí, že člověk musí jíst a pít atd. Pravda je však relativní pojem, protože v některých případech je lepší zvolit tzv. milosrdnou lež. Křesťané rádi tvrdí, že Kristus je pravda. Jenomže ta pravda odešla a křesťané zůstali. Jak vedli tuto planetu, je známo z historie. Toto vedení bylo plné omylů a návratů. Jak se pravda mohla dívat na to, aniž by se snažila zasáhnout? Každý z nás jednou zalhal, a kdo to nepřizná, lže dosud. Nedělám si iluze, že jsem jiný. I já jsem lhal a budu lhát. V jistých věcech se tomu člověk neubrání. Jde jen o to, zda si to uvědomí. Lidé věřící v pravdu a hájící ji jsou morální oporou národa. Nechtějme však po nich morální čistotu pravdy. Protože každý z nás občas říká věci, které chtějí slyšet ti druzí.
Je pravdou, že v současné době je tolik neznámých v našem životě, že církev, která s hrdostí ozamuje, že všechny pravdy zná, má pořád nové a nové členy. Náboženství je vlastně jen pouhou berličkou v boji proti nečemu, co neznáme. Ježíš je pravdou, cestou. Ale ta cesta a pravda opustila tento svět a chce přijít, aby jej soudila. Jak může pravda soudit? Ježíš je pravda a ďábel lež, tato lež se v minulém století proměnila v UFO či jiné nepřátelské světy.
Vina a odpuštění.
Vina a odpuštění. Tam, kde je vina, musí být i odpuštění. Kde není odpuštění, není ani vina. Člověk ať chce či nechce, vždy se za svůj život proviní. Jde o to, aby dostal své odpuštění nebo aby si stál za svými činy. Křesťané tvrdí, že každá vina může být odpuštěna, ovšem za předpokladu víry v Krista. Nesouhlasím, protože si myslím, že každá vina je odpuštěna, pokud nám odpustí osoba, na které jsme se provinili.
Čeho se na nás dopouštějí druzí,
S tím se nějak vyrovnáme,
Horší je to s tím,
Čeho jsme se na sobě dopustili sami
Možnost odpuštění těm, kdož se na nás provinili je základem lidské morálky. Jenže jsou věci, které se nesmí odpouštět. A člověk by si měl uvědomit, že jeho skutky mají být takové, aby si za nimi v každé situaci stál. Odpuštění vede jen k další vině, protože člověk pak zcela automaticky předpokládá, že mu bude odpuštěno. Tato moc, kterou si osvojila církev, totiž možnost odpuštění nebyla v církvi od začátku. První křesťané nechtěli odpouštět odpadlíkům. Ale postupně si církev uvědomila, že ani svatí nebyli bez hříchu a odpuštění zavedli. Je smutné především pro církev, když toto odpuštění bylo spojováno z peněžními dary. Ale možnost odpuštění v církvi je důkazem, že i církev si byla vědoma, že není člověk bez hříchu. A protože by se podle Bible tak do ráje nedostal jediný člověk, muselo být stvořeno odpuštění. Snad proto se říká, že odpouštět je lidské, nikoliv božské. člověk odpouští hříchy druhých, protože sám neví, kdy zhřeší..
Jak se bude svět vyvíjet dál?
Materialisté předpokládají, že vše se vyvíjí, tedy i člověk. Jakou má budoucnost? Podíváme-li se na dnešního člověka, musíme uznat, že hazarduje s planetou, na které žije. A že v podstatě se chová, jako kdyby již neměl lidský rod pokračovat. Spousta sci-fi filmů nám líčí chmurnou vizi naší budoucnosti a je jen otázkou času, kdy se objeví nové náboženství, které nám zaručí nový, lepší život. Nechci se pouštět do detailů, které neznám a ani znát nemohu. A tak jen malý náhled na budoucnost. Člověk bude stále více než s přírodou bojovat sám se sebou. Přírodní zdroje pomalu budou mizet. Ale co je horší, bude mizet i jakási mravnost v nás .A právě ztrátu této mravnosti musí příští generace zastavit. Protože kdo je lepší? Materialista pohrdajíce bohem, ale ctící život každého člověka, nebo křesťan prosící za odpuštění svého krvavého zločinu?
Kdo rozsoudí tuto při?
Budoucnost lidstva neleží v jakýchsi prezentacích víry či nevíry, ale v srdcích nás všech. Každý z nás má sílu měnit svůj svět. Nemůžeme měnit běh dějin, ale můžeme přispět k tomu, jak bude vypadat svět. A co můžeme udělat: především, že budeme žít podle svých morálních zásad. Každý z nás má jiné morální zásady. Avšak jedno by tyto zásady měli mít společné. Úctu k člověku. Pokud cokoliv budeme nadřazovat člověku, říkáme tím, že člověk je v našem srdci až na druhém místě. Pak však nemůžeme mít za zlé, když druzí nadřazují něco jiného. Jak může věřící člověk, který nadřadil nad člověka boha, a tedy miluje více boha než člověka, hlásat, že mu jde o dobro lidstva? Protože vždy ve jménu boha zradí člověka. Historie je plná skutků, které plynuly z této nadřazenosti. Ne všichni, ale někteří využili boha a v jeho jménu páchali zločiny. Tyto zločiny páchali ne pro svého boha, ne pro člověka, ale pro sebe. Člověk po staletí nadřazoval jedny nad druhé. Vždy skupina lidí se vyvýšila nad jiné. Jedna rasa se vyvýšila a snažila se ovládnout jinou rasu. Církev toto přehlížela a jen se snažila urvat co nejvíc. Toto jen podporuje fakt, že mnoho věřících se již odvrací od církve a hledá útěchu sami v sobě. Případně hledají ve společnosti stejně založených. Toto však skýtá jedno nebezpečí, růst různých sekt, které pak vtahují mezi sebe ty, kdož tápou.
Na jedné stránce jsem si přečetl tento vtip:
,,Otázka: Co je lepší - jeden milion nebo dva miliony? Materialista odpoví: Dva miliony jsou lepší, protože to je více...“
Docela by mě zajímalo, jak by odpověděl autor té stránky, čili křesťan. A proč jsou dva milióny víc? Za dva milióny si materialista koupí víc materialistických požitků. Myslím si však, že i křesťan si koupí víc duševních požitků. Lze si koupit duševní statky? Lze, k duševním statkům patří možnost se jimi zabývat, být nezávislý, zajištěný. Křesťané tvrdí, že my ateisti prahneme jen po materialních statcích a že se nesnažíme krmit duši. Ještě jsem se nenajedl žádné knihy, vždycky jsem musel ukrojit krajíc chleba. A ten bohužel něco stojí. A že Kristus nasytil zástupy? Až mi Kristus podá chleba jako potravu, pak uvěřím, že jsem se možná zmýlil, neboť mýliti se je lidské. Ale uvěřím v Krista, ne však v jeho učení.
Černobílé vidění světa.
Člověk si již tak nějak zvykl, že jedno je dobré a druhý zlé. Snažíme se odsoudit druhé jen za to, že se nám to nelíbí. Naše vidění se zúžilo jen na toto je černé a špatné, toto je bílé, a tedy dobré nic mezi tím. Bůh je, na druhé straně bůh není. Ale kde je třeba otázka, je učení boha dobré? Člověk odsuzuje druhé a přitom nevidí všechny okolnosti, které vedly k chování toho druhého.
Harry Poter
Čarodějův učeň či co, film jsem neviděl. Strašně nerad totiž podléhám módním trendům, ale jednou se na něj určitě kouknu. Co mě však překvapilo, bylo to, že někteří členové církve se ostře ohradili proti filmu a knize. Prý podporuje čarodějnictví, neúctu k bohu atd. Je s podivem, že jim nějak tak nevadí horory o dáblu, který chce ovládnout zemi. Na druhou stranu v těchto filmech křestanský duch dosáhne jakéhosi vítězství, a hlavně je to pro dospělé. Jenže Harry je pro děti a církevní představitelé určitě trnou hrůzou, že děti místo chození na náboženství by se začaly zajímat o čarodějnictví. Jistě se tito lidé teď hrůzou v noci budí, že by se děti mohly odvrátit od Krista jen proto, že chtějí být jako Harry. Tady někde právě začíná pramenit ta nezdravá nenávist vůči všemu, co je jiné, než hlásám já.
Poznámky na okraj.
Ohlasy, které dostávám na tuto stránku mi vyčítají, že tato stránka je plná emocí a nenávisti vůči křesťanství. Přemýšlel jsem o tom, protože neustále se snažím přesvědčit sám sebe, že nemám v sobě nenávist. Bohužel nebo bohudík jsem dospěl k názoru, že některé citace či pasáže opravdu vyjadřují nenávist. Přemýšlel jsem a dospěl k názoru, že opravdu jsem vůči křesťanství nenávistný. Tato nenávist nepramení však z mého srdce, ale z přesvědčení. Je to špatné? Představím-li si, kam mohlo lidstvo již dojít, musím uznat, že moje nenávist je na místě. Na druhé straně nenávist není nejlepší řešení čehokoliv. Ale je to způsob vyjádření a jako takový se za něj nestydím. Prostě jsem vyjádřil svůj názor a je mým štěstím, že se již v této době za tento názor neupaluje.
Jan 8:12  Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.
Dle křesťanského učení byl svět stvořen pro boha a kvůli bohu. Člověk přirozeně tíhne k vyšší autoritě, a ta je pro křesťanství bůh. Bůh – Kristus je vykupitelem tohoto světa. Křesťanství je náboženstvím naděje, protože křesťané věří, že po smrti mají naději. Co však s nadějí, když je tvořena slávou pozemskou, touhou po majetku a mamonu. Staví na odiv své paláce a kostely. V nich mluví o chudobě a naději v lepší život. Podíváme-li se na historii církve, vidíme nejenom službu mnoha služebníků božích prostým lidem, ale hlavně službu mocným, touhu po mamonu, moci. Vzájemná nevraživost církví je jen třešní na dortu zla, které je pácháno ve jménu církve. Jistě lze namítnout, že toto zlo páchali jedinci. Ale církev se od nich nikdy nedistancovala. Dokonce je chránila, protože by utrpěla její prestiž.
Nahum 1:2  Hospodin jest Bůh horlivý a mstitel, mstitel jestiť Hospodin, a zůřivý. Hospodin uvodí pomstu na protivníky své, a drží hněv proti nepřátelům svým.
Kde je učení o dobrotě, když historie ukazuje, jak krutá byla církev. Lidé jsou omylní a tedy i učení křesťané mohli páchat zlo z nevědomosti. Co je však na tomto nepřehlédnuté, je nečinnost boha, v jehož jménu se to stávalo, stává a bude stávat. Bůh však je neomylný. Bůh dává člověku volnost, ale běda, jak ji člověk využije jinak, než vírou v něj. Nač je pak volnost a svoboda. Volnost a svoboda je stav, kdy člověk má možnost rozhodnout, jakou cestou se dá, aniž za své rozhodnutí nese následky. Samozřejmě nese následky za cestu, kterou si vyvolil, ale to je přece normální. Nenormální je nést následek za rozhodnutí. Křesťanství od roku 325 n.l., kdy se dostalo k moci, neustále plnilo funkci nejen náboženskou, ale převážně politickou.
Náboženství by mělo být soukromé, pokud je vystavováno na odiv, již není náboženstvím. Všichni, kdož uvěří v nějaké náboženství, by měli mít možnost uctívat svého boha, konat své obřady.//problém zapření náboženství//. Jistě, nemám nic proti kostelům, meditaci v nich ani proti obřadům v nich konaných. Ale okázalost obřadů, oblečení je jen dalším náznakem, že náboženství se stalo divadlem. Okázalost církevních budov je jen třešničkou na dortu. A jejich touha po penězích. Platím je i já, ač jsem nevěřící a nevěřím dobrotě jejich slov. Na rozdíl od darů církvím my ateisté nedostáváme nic. Ale platím s klidem proto, že věřím v solidárnost.
Křesťanství nás již staletí straší peklem, ďáblem. Líčí nemohoucnost lidstva, strašlivé muka, které prožíváme, naše prokletí. Odklonění od boha způsobilo, že jsme se stali pouhým živočišným druhem. Je podivné, že bůh sám předvídal naše zhroucení, a tak jsme jen vyplnili boží plán. Za to jsou křesťané strašeni peklem a věčným zatracením. Proč jsme tak strašeni? Církev svatá dobře ví, že lidský strach je mocný. Strach z neznáma, z věcí, které nemůžeme ovlivnit. Do toho vstupuje církev svojí vizí ďábla, démonů a věčného zatracení. Každá křesťanská kniha líčí temnotu lidkého pokolení a strašlivý úděl člověka odkloněného od boha. Líčení nemocí, strašlivých bolestí.
Vírou v Krista je možnost dosáhnout vykoupení z hříchu, tedy bůh odpouští těm, kteří jsou ochotni věřit a následovat cestu Kristovu. Kristus umřel za naše hříchy. Opravdu si křestané myslíte, že následováním Krista jste zbaveni hříchu a odpovědnosti za stav společnosti? Křesťané se rádi ohání tvrzením, že Kristus přišel na svět nejen proto, aby spasil tento svět, ale aby ukázal cestu. Již však mlčí ve směru té cesty. Kristus přinesl nejen lásku a boha, ale i uzdravení. Je podivné, jak často bible líčí uzdravování. Kolik jiných uzdravovalo a nestali se bohy!