Víra a naděje ateisty      
Mnozí z nás neustále tvrdí, že ateismus jako takový nemá naději ani víru. Že ateista nemůže dosáhnout pocit štěstí, protože mu chybí naděje. Jsem ateista a vím, že naději mám. Moje víra je vírou v člověka a přírodu. Ano bojím se smrti, jako každý jiný, ale právě tato bolest mě nutí prožít každou chvilku života.
Naději nosíme všichni v srdci a nezáleží jakého vyznání jsme či čemu věříme. Víra a naděje nejsou totožné, i když se někomu zdá, že splývají v jedno. Naděje je přání nedaleké budoucnosti.
Každý máme jinou naději. Naději na pěkný byt. Naději na lepší život, na lepší smrt. Naděje nás učí bojovat.
Víra je jenom vírou v něco. Pro ni stačí jen věřit a pak se nám naše víra splní.
Chci, abych až budu na smrtelné posteli umírat, umíral s klidným svědomím. Křesťané rádi tvrdí, že jako ateista nemám mravnost a svědomí. Ano, nemám svědomí, protože vše co konám, konám ve shodě se svou mravností. Za všechny své kroky chci být sám sobě zodpovědný. Toto není jen berlička typu:vyrovnám se s tím a proto mohu dělat věci, které jsou neslučitelné s mravností okolí. Na druhé straně jakým právem ostatní tvrdí, že jen oni znají mravnost.
I jako ateista připouštím, že v životě lidském je jakási vyšší instance. Vy ji nazýváte bohem, já mravností. Lidstvo jako takové má své mravní ideály, které jsou dodržovány, nepsané zákony./Mladší zdraví staršího /Tyto ideály jsou dodržovány většinou lidí, i když se najdou tací, pro něž nejsou ničím. Ale to je v podstatě normální, protože lidé jsou různí. Vy se zpovídáte bohu. On vám dá rozhřešení, nebo spíše ho dá služebník boží.Skrze toto rozřešení jste zbaveni hříchu. Já se zpovídám sobě, a proto musím za svými činy si stát a nebo žít s břemenem špatného skutku. Nevím, co je lepší, zda možnost odpuštění, či smíření s osudem. Být čist sám před sebou neznamená být čistý před druhými. Ale co je mi do toho, když ostatní mě považují za dobrého, ale já sám vím, že nejsem dobrý. Možnost přijmout fakt, že jsem normální, že jsem se dopouštěl a budu dopouštět činů, za které se stydím. Je základním kamenem toho, že můj život bude ve shodě s mým svědomím. Jsem schopen přijmout fakt, že jsem člověk chybující, a proto se snažím, abych za své činy pykal já sám a ne ostatní.
Mravnost, víra, naděje, svědomí.
Toto jest, co nás rozděluje. Jistě, je deprimující, když věřím, že jednoho dne se mé tělo rozloží a skončí tak můj život. Ale právě tato víra mě posiluje, ač se to zdá být nemožné, je pro mne nadějí. Naděje, že můj život musím prožít dle sebe. A že nebudu mít již druhou šanci. Život je jedinečný, i když ne skvělý, ale je náš, a tak se musíme rozhodnout. Dáme kus život i druhým i bohu, a co sobě? Toto není sobeckost, toto je názor, že život patří nám samým. Nic víc, nic míň.
Mravnost jest souhrnem názorů na způsob jednání v různých situacích. Základy mravnosti jsou nám vkládány již od dětství. Dle mého názoru mravnost jest základem společnosti. Základní zákon mravnosti je, že člověk člověku jest přítelem. Je však realitou, že zákon mravnosti je takový dle toho, kdo ho vykládá. Ctít rodiče, přírodu, boha. Mravnost rodičů se může lišit od mravnosti vykládané ve škole. Pak je na jedinci, aby si vybral. Víra je hlubší porozumění v něco, což jest nám nepochopitelné či nedostupné.
To, že se lidé zabíjejí, kradou, vedou války, není projevem křestanství či ateismu. Je to projevem lidské touhy po moci. Kde se v nás vzala, nevím. Ale jako ateista věřím, že lidský život je to nejcennější, co nám bylo dáno. Nechci čekat na posmrtný život, protože v něj nevěřím, a boží království, do něhož nikdy nevstoupím, mě neláká, protože co bych tam dělal bez těla.
Nevím čeho se bojím více, zda je to smrt či nesmrtelnost, tudíž nemožnost prožít svůj život naplno. Ač se to zdá nelogické, oba dva stavy, smrt i nesmrtelnost, jsou překážkou plnosti života. Nevím, co bych dělal s nesmrtelností, protože věčnost je deprimující. Prožít plnost života spočívá i v tom, že prožiji den v lenosti a pohodě.
Západ slunce je krásný a pohled na letícího ptáka mne naplňuje štěstím. Každý z nás v těchto projevech vidí něco jiného a každý si je může vysvětlovat jinak. Já v tom vidím genialitu přírody. Každá věc má svůj původ a svůj důvod. Třeba jen to, že žije, aby živočich byl článkem v potravinovém řetězci jiných druhů. Člověk je jen jedním z tvorů, kteří obydlují tuto planetu. Tím, že má a užívá mozek, stal se pánem, i když není nejsilnější. Právě síla myšlenky je to, co nám dalo obrovskou moc nad jinými druhy, ale i nad svým vlastním druhem. Jen přírodu nemůžeme ohrozit, i když zničíme tuto planetu, vesmíru jako takovému se nic nestane a naše naivita a hloupost nebude mít pro vesmír důsledky, jen pro nás a naše děti.
Jsem ateista a nevěřící/v boha/ a jsem na to hrdý. Svůj život jsem naplnil skutky, za které se nestydím. Nejsem nádobou pravdy a ani nádobou lži. Nic na světě není jen černé nebo bílé. Tam, kde je pravda, je i lež. Činy lidstva si nevybíráme, i když někdy za ně neseme důsledky, své činy si musíme obhájit sami před sebou. Kdo pochopí lidské trápení a kdo lidskou radost? Kolik cest musí člověk projít, aby našel tu pravou? Začalo nové tisíciletí a lidstvo se otáčí zpět, aby se podívalo, co dál. Dívejme se však dopředu. Jaký je to krásný pohled. Nečekají nás zářné zítřky plné slunce a pohody. Ale musíme věřit/a už jsem zase u víry/, že lidstvo najde svoji cestu. Na rozdíl od křesťanů si myslím, že cesta vede skrze lásku lidí k lidem a přírodě. Nehlásám návrat k přírodě, chci využívat pokroku. Ale každý pokrok jde zneužít, tak jak lidi. Je tady však úskalí, které se nyní jeví malé, ale postupem času bude stále hrozivější a hrozivější. Nedostatek surovin, vody a prostoru bude lidstvo hnát do náručí tzv, sekt, které velice jasně budou slibovat zářné zítřky a dostatek čehokoliv. V tom vidím hlavní nebezpečí tohoto tisíciletí. Teď jde o to, jakou cestou se lidstvo bude ubírat. Nechci zabíhat do podrobností, protože nevím jak bude lidstvo vypadat zítra, natož za 100 let. Možná je však lidstvo právě teď na rozcestí. První krůčky technologického rozvoje máme za sebou. Lidstvo se naučilo ovládat síly, které jej mohou zahubit. Nohužel není mechanismus, který by jaksi zastavil klonování, výrobu zbraní. Právě výroba zbraní je tak výnosná, že lidstvo nemá sílu ji zastavit. Mocní tohoto světa žíjí právě z těchto peněz. Filmaři nám neustále servírují temnou budoucnost světa. Války s mimozemskými civilizacemi, netvory, vetřelci. Vidíme špinavé města kriminalitu, nenávist. Je to jen fikce, ale pokud na nás neustále tato fikce bude utočit možná v nás probudí strach z budoucnosti. A to je právě živná půda ....
Budoucnost je v rukách lidských, ne božích. Věřím, že člověk pochopí, že jen společnou cestou dojde k lepšímu životu. Záleží na nás jak uchopíme svoje vědomosti. Neustálý vývoj nás žene vpřed, ale jsou země, které žijí ještě v předminulém století. Právě tato nevyváženost je příčinou, že lidstvo není zralé na společný pokrok. Nejsme schopni se spojit. Rozdělují nás názory, náboženství, minulost, ale hlavně neschopnost jakoliv se domluvit na spolupráci. Všude kolem je vidět jak národy, když nevědí kudy kam, tak začnou hrát na národní notu. Nic než národ a jen pro národ. A tak musíme pochopit, že člověk je člověkem, pokud se spojí. Tak vznikly národy, státy. Jenže teď je před námi těžší úkol - spojit celé lidstvo. Jenže jde spojit lidstvo, aby táhlo za jeden provaz? Jistě, vždyť jde jen o smeř a jisté základní hodnoty. Ke spojení přece lidstvo nepotřebuje jen jeden obří stát, či jednu řeč či jedno náboženství. Jde jen o to jít společně dál, předávat si zkušenosti. Chránit planetu. Ctít pravidla. Nemůžeme si dovolit čekat na vesmírné vetřelce, proti kterým se spojí celé lidstvo. I když je už dokázáno, že hrozba proti skupině lidí dokáže tuto skupinu stmelit tuto skupinu proti vetřelcům. Lidé jsou různí a v tom je ten problém. Milióny lidí strádá hladem a nemocemi a další tisíce se bezcílně flákají po ulicích velkoměst a baví se ničením všeho, co jim přijde pod ruku. Bohaté státy si žijí, ale jen proto že jejich členové pracují. Je mi jasné, že africké státy neoplývají bohatou infrastrukturou, aby vyráběly stroje či něco jiného. Ať tedy chovají zvířata a dělají centra pro dovolenou pro ostatní státy. A my ostatní budeme vyrábět i pro ně.
Jedna malá úplně nerealistická úvaha
Dnes je spousta firem,které vyrábějí pračky či jiné zboží.Kolik finančních prostředků by se ušetřilo, kdyby pračky dělala jedna firma. Ta by se mohla věnovat vývoji, zaměstnávat lidi, kteří by chtěli vykonávat tuto práci. A v podstatě by se firmy specializovaly na jeden druh činnosti. Jasně, nebyla by konkurence, a tak by firma jistě zneužívala své dominantní postavení, namítnete. Ale o tom je moje učení. Každý z nás musí dát něco na oltář a nezneužívat své výhody na úkor jiných.
Škoda že se nedožiju chvíle, kdy lidstvo toto pochopí. Jenže člověk je tvor, který čeká jen na to, aby využil slabé chvíle druhých. Ale možná právě tato vlastnost člověka určila jako hlavní živočišný druh na této planetě. Rozdělení, které je mezi lidmi, je hluboké a věčné. Člověče, otevři oči a pohlédni kolem sebe a pomni, kdo dává lidstvu potravu, kdo bydlení a kdo čas. Čtenáři, odpověz si sám, zda vše, co je kolem, ti dává bůh, člověk či příroda. Na rozdíl od jiných ti nenutím odpověď, protože v podstatě nezáleží na tom, kdo ti dává, ale proč a jak ti dává.
Velikost daru se neurčuje podle toho, jakou hodnotu má pro obdarovaného, ale podle toho, jakou hodnotu má pro toho, kdo dar dává.