poutník.

Před 30 roky jsem stál na mostě a koukal do temné vody.Kdybych nebyl zbabělcem tak asi skočím.Ale byl jsem jsem a budu zbabělcem.Ztratil jsem svoji životní lásku a nevěděl jak dál.Ztratil jsem dívku,která mi ukázala co je to láska,doteky.Naučila mě jít vlastní cestou i když je jiná než cesty ostatních.Ukázala mě ,že pokora není jen prázdné slovo. Že být poslední není neštěstí.Naučila mě lásce k antické literatuře,lásce k vůni knih v antikvariátech.Seznámila mě s partou,která mi ukázala,že přátelství je věčné.Ještě dnes si vzpomínám jak jsme sedávali v jednom malém sálu oni hráli na kytaru a piáno a já poslouchal jejich vážnou muziku.Jen ted přemýšlím,čemu jsem je naučil já. Naučila mne však také co je bezmocnost,když jsme stáli nad jejím lůžkem.Když jsme se snažili ji pomáhat v boji,který však prohrála.Tehdy jsem nechápal cestu,kterou zvolila. Dnes ji již chápu.Dnes se chci smířit se svým osudem.Každý den si vzpomínám na ty společné chvíle.A snad abych se vyrovnal se svým osudem toto píšu.
Dnes po letech vím že jsem s Jiřinou prožil ty nejkrásnější chvíle.A jestli se dívá na mě z nebe snad se tam má lépe než zde na zemi.Vždyť co je horší než odejít v 17 letech a nechat zde vše co jsme milovali.Jiřina mě na učila co je láska, opravdová čistá láska.Seděli jsme vedle sebe celé odpoledne a jen se tak drželi za ruce a bylo nám spolu dobře.Nepotřebovali jsme slova.Měli jsme sebe.Její přátelé mě naučili co je přátelství.Naučila mě taky bezmocnosti dívat se jak milovaný člověk odchází a já mu nemohu pomoci.Dala mi pocit,že společné prožití je mnohem více ,než prožitek sám.Ale že i zbabělost je víra v něco co jiní nechápou.Jak mám žít s pocitem že neměla více času na tomto světě.S ní jsem pochopil,že nedokážu žít ,normální“ život.Že nepotřebuju nové auto,novou bundu.Jsem takový jaký jsem. Nemuseli jsme si vykládat jak a co.Vždy jsme našli společnou cestu.Nikdy jsem ji nic nevyčítal a ona nevyčítala mě.Brali jsme se takoví jací jsme byli.Bez kompromisů,bez hrozeb. Naučila mne respektovat toho druhého,ale neměnit ho.Byla věřící a tak jsme hojně navštěvovali kostely.Nebyla v žádné církvi,vždy se modlila sama a já jsem pozoroval výzdobu kostelů. Když ji nemoc už celou změnila strávila v kostele celý den,aby dospěla ke konečnému rozhodnutí. Věděla,že je to špatné,ale bolest,která ji provázela byla již větší než víra v život.Tehdy jsem ji nechápal,ale dnes po zkušenostech ,které mám jsem pochopil.Že sebevražda je někdy vysvobození z utrpení.Občas se hledají ty okamžiky kdy se kluk stává mužem,kdy přebírá odpovědnost za sebe i druhé.Jednoho dne mi Jiřina oznámila že je nemocná.A já poznal,že skončil čas her a radostí.Všichni jsme bojovali o Jiřinu, o sebe, o přátelství.Byl to předem prohraný boj, ale všichni jsme bojovali jak jsme uměli.Ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se střídali u její postele.Jak jsme po ni uklízeli a jak jsme s strachovali, když se ztrácela před očima.Jednoho dne však Jiřina svůj boj vzdala a my to museli přijmout. V tu dobu jsme se sami sebe ptali proč je to tak zařízený,že mladý člověk nemá šanci . Na své cestě jsem potkal spoustu lidí a lidiček.Nikdy jsem se nehnal dopředu a nikdy jsem nepodlézal silnějším.Vždy vzadu pokořen druhými.Hlavu jsem možná měl skloněnou,ale srdce jsem měl rovné.Už ani nespočítám kolikrát jsem slyšel smích a posměch druhých.Ale ty jsi mě naučila stát rovně.Být slušný ne kvůli jiným,ale kvůli sobě.Čím jsem starší tím více si uvědomuji kolik jsi mi toho dala.A že i já musím platit dluhy z tvého přátelství a tvé lásky.Nikdy jsem nepochopil proč sis vybrala mne.A nikdy se to už nedozvím. Odešla jsi tak mladá a já tady zůstal.Teď jsem o 30 let starší .Ne však zkušenější. Stále mi chybíš a stále čekám,že se objevíš.Vím však,že je to marné a tak vzpomínám na tebe a snažím se splatit dluh aspoň touto cestou.
Poslední dobou mám pocit, že lidstvo jaksi zapomíná na svou minulost.V knihách je napsáno, že armada A porazila armádu B v roce XX.A všichni to bereme jako nějaké historické vyprávění a časech dávno minulých.A málokdo si uvědomí kolik mrtvých na tom poli padlo.Kolik nenávisti se vznášelo nad jejima hlavama.Zapomněli jsme na to, že lidská historie má více vražd dětí než krásných obrazů.Lidstvo se stále pokouší učit zabíjet nevinné.A jen někteří tiše pláčou v koutě nad útrapami,které prodělávali. Vím že toto nikdy nezměním.Že lidstvo bude brát smrt něco jako přirozený běh světa. Nenávist člověka vůči člověku si pěstujeme již po staletí.Většína lidí se pokouší věřit, že po smrti přijde něco...Že snad přijde soud amy se znovu narodíme.Smrt bereme jako součást světa,ale s klidem přihlížíme zabíjení a vraždění.Je smutné,když slyším pláč nad smrtí štěněte a nad smrtí člověka jen pokýváme hlavou.Možná si lidstvo neuvědomuje, že smrt je konečná pro nás a pro lidstvo též.Ale je to asi v člověku se,že se jaksi nestará o budoucnost.Ani já nejsem jiný.Dodnes nevím jaký má život smysl.A raději sedím v koutě než za něco bojuji.Jsem zbabělec,ale s tím už jsem se smířil. Lidský žívot by měl mít smysl.Ale jaký?Po staletích po tomto smyslu pátrali lidé.A ještě doposud ho asi nenašli.Možná ,že je pravdou ona kacířská myšlenka,že lidský život nemá smysl.Vždyt pokud by nějaký smysl byl měli bychom ho míti všichni.Ale když se zeptáte v místnosti,kde je několik lidí každý vidí smysl života v něčem jiném.Kde jo ona zakopaná pravda a objeví ji někdo?Od úsvitu lidských dějin prošlo lidstvo obrovským vývojem.Naučili jsme se mnohem lépe zabíjet,mnohem lepe užívat si života.Ale v otázce smyslu života jsme tak nějak moc nepokročili.Jistá skupina lidí prohlásiila,že smysl je v bytosti nekonečně dobré a věčné.Na druhé straně jsou lidé,kteří v tu bytost nevěří.A možná je to třeba jinak.Třeba otázka po smyslu života je sama o sobě nesmyslná.Protože žádný smysl není. Možná proto toto píši a možná chci najít ten svůj smysl života.Nebo spíše se chci vyrovnat se svým životem a se svým postojem k světu. Každé ráno vychází slunce a každý večer zapadá.I když víme jak to doopravdy je.Tak toto střídání je typickým příkladem,že vše má svůj počátek i konec.A tak i já jsem dospěl k poznání,že jsem jen poutník na tomto světě,kterému byl dán čas.Jednoho dne jsem se zrodil, bojoval o svůj život a jednoho dne budu bojovat a přesto umřu.Když jsem byl mladý věřil jsem,že se dokážu vyrovnat se smrtí.Teď je mi o trochu víc a poznal jsem,že to nedokážu.A tak jsem se rozhodl otočit se za svým životem.Popřemýšlet nad lidmi,které jsem potkal,lidmi,které jsem jen minul.A jak kdosi někdo řekl:
Každý koho jsem potkal ve mě vyryl malou ránu,která se čas od času ozývá
Bylo mi 15 když jsem se přišel učit do Prahy.Chtěl jsem potkat nové lidi,najít nové přátele.Ale protože jsem byl trochu jiný tak jsem začal chodit po Praze sám a postupně se začal vzalovat lidem kolem mě.Ani si neuvědomuji,kdy se to přesně stalo.Ale postupně jsem chodil sám.Objevoval jsem Starou Prahu i Prahu plnou paneláků.Každý den jsem viděl něco jiného a tak mi samota nevadila.Postupně jsem však začal závidět těm v partách.A tak jsem udělal několik neuspěšných pokusů se začlenit.Ale velmi brzo jsem pochopil,že to prostě nejde.Dnes si už nevzpomenu na jména profesorů či spolužáků.Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Naučil jsem se chodit sám a pozorovat okolí.Člověk si zvykne na spoustu věcí i na tu samotu.A tak jsem chodil sám po Praze a v noci jsem občas brečel na zachodě.Všichni máme nějaké tajemství.A je na nás jak se s ním vyrovnáme.Někdo ho přepere jiný se podvolí a ti další to neřeší.Nehledal jsem odpověď a nalezl jsem jen otázky.Když si vzpomínám na ten čas nebyly to nejhorší chvíle.Žil jsem v nevědomí a snažil se tak nějak zapadnout.Snad tehdy jsem se rozhodl,že budu proplouvat životem tak jak jsem.Nikdy jsem nechtěl nic řešit,vždy jsem se snažil být takový jaký jsem bez ohledu na okolí.Vždy vzadu v koutě a sám.Dodneska mi to zůstalo.Vím,že jsem zbabělec,který raději ustoupí,ale nehodlám na tom nic měnit.Na to jsem příliš líný.Štvalo mě jaký jsem a snažil jsem se to změnit.Nenašel jsem však v sobě sílu.Protože jsem nebyl v partě tak jsem se často stával terčem vtípků.I já jsem se občas snažil ze sebe dělat šaška abych aspoň na chvíli měl pocit,že mě někdo poslouchá.Ale vždy jsem skončil sám se slzami někde v koutě.Ani to mě však nepoložilo a snažil jsem se prostě nacházet krásné věci kolem sebe.Začal jsem žít ve svém světě vzdaloval se tak reálnému světu.A kdoví jak bych dopadl kdyby se nestalo to co se stalo.Ale život je krásný takový jaký je .Musíme ho brát s nadhledem a s vírou že zítra bude líp.
A tak nevím jak by se můj život vyvíjel dál,kdyby se nestal ten osudný den.Den ,kdy jsem poznal člověka,který mě nejvíce ovlivnil a kterému jsem vděčen za vše čím jsem.Byl obyčejný den jakých jsou tisíce a já opět brouzdal pražskými uličkami.Nějak mě to nevadilo. Najednou jsem byl v nějaké uličce uplně sám.V dálce byl slyšet zvuk města.Ale pro mne jakoby se zastavil čas.Koukal jsem na jakési domovní znamení,které mě upoutalo.Když mě něco donutilo otočit se a já zjistil,že tam stojí dívka v dlouhém vytahaném svetru.Měla krásné černé vlasy a v očích smích.Smála se na mě a snažila se upoutat mou pozornost.A já jako opravdový blbec jsem tam stál a stále více jsem zalézal do ulice neschopen jediného slova.Po chvíli mlčení,které mi připadalo jako věčnost mě pozvala na pivo.V životě jsem dostal jen málo pozvání na pivo a třeba v součastnosti si už nepamatuji kdy mě někdo naposled pozval na pivo.Ale i tenkrát to bylo pro mne vysvobozením.Pamatuji jak jsme seděli v hospůdce , koukali na sebe a pili pivo.Nikdy jsem nebyl hovorný.Člověk nemusí bavit všechny kolem sebe.Dodnes nechápu proč se tak stalo,že jsme z té hospody vyšli jako dva přátelé zavěšeni do sebe.Možná proto,že ani jeden z nás nechtěl využít toho druhého.Jak krásný to byl čas kdy jsme se procházeli Prahou ruku v ruce a pozorovali ten rej kolem sebe.Ještě dnes si vzpomínám na lavičky,na parky kde jsme jen tak seděli a povídali si o prostých vecech.Nebo jsem poslouchal tvé příběhy o starověku aniž bych je chápal.Nikdy jsi mi však nedala najevo nadřazenost,když jsem nevěděl.