Ztráty a nálezy.

Před několika dny jsem byl nakoupit v obchodě. Když jsem přišel k pokladně, narazil jsem na velice nepříjemnou pokladní, která neměla svůj den. Chvíli jsem snášel její zlostné pohledy a mrumlání . Pak jsem položil košík a vyšel ven. V tu chvíli jsem pochopil cenu svobody. Nejde o to, co si chceme dovolit, ale o to, co si můžeme dovolit. Můžou nás zavřít, můžou nás ponižovat , ale přesto jsme svobodni, když chceme. Člověk v dnešní době musí hodně vydržet. Daně, reklamu, která nás přesvědčuje o tom, co je pro nás nejlepší. Poltici, kteří nám ukazují zářné zítřky, politiky, kteří hlásají návrat, věčné seriály atd. Kdo má právo říci, že je svobodný? Rozhodl jsem se změnit svuj život. Neuvěřil jsem v boha, ale uvěřil jsem v sebe. Nikdy jsem nepochopil, jak můžou být lidi k sobě nenávistní a zlí. Člověk ponižuje druhého, přestože byl kdysi sám ponižován. Uvědomuji si, že každý z nás má svoje ztráty a svoje nálezy. Podíváme-li se za sebe, uvidíme dobré a špatné věci. On totiž život není bílý či černý. Člověk někoho potká, stráví s ním pouhý večer a přesto je ovlivněn na celý život. A někoho potkáváte každý pracovní den a nedá vám nic. Kde je pak rozřešení? Každý se musíme rozhodnout, kam a jak půjdeme. Nikdo za nás nerozhodne o cíli naší cesty. Ani bůh.
Tak podle nějakého výzkumu jsme my Češi nejvíce ateistický národ. A proč ne? Možná to začalo nesmyslným upálením Husa, i když měl zaručen návrat. Češi si uvědomili, že jim nikdo nepomůže a historie, zvláště ta novodoba, nám v tom dala za pravdu. Ve 20.století si nás velmoci předávali podle toho, jak se jim to líbilo. A ten dobrý a spravedlivý bůh nic nedělal. Za to, že nejsme věřící národ, nemohou komunisti, ale to, že český národ zjistil, že ne víra, ale tvrdá práce a vlastní svědomí nás zachrání. I když jsme byli skloněni před komunisty, žili jsme svými životy a snažili se přežít. Ono s věřícími na západě to není zas tak horké, jak se nám to jeví. Kolik lidí chodí v něděli do kostela nebo se přihlásí k víře. Ale kolik jich doopravdy věří? A věří v boha?
V dnešním světě se člověk musí hodně otáčet, aby dosáhl aspoň toho, na co má nárok. To však neumím, a tak jsem rád za to málo, co mám. Ale i s málem člověk může žít podle svých zásad. Možná to nejsou zásady boží či ty správné morální, ale jsou moje. Nechci nikomu ubližovat ani se nad nikoho povyšovat. Nechci lézt lidem do zadku jen proto, abych něco dostal. Úplatek jsem nikdy nedal a nikdy nedám, a přeci žiju.
Člověk by se měl poučit z historie.
Hezká věta, jen ten smysl je nějaký podivný. Budoucnost utváříme v přítomnosti, ne v minulosti. Kristus se zjevil kdysi v minulosti, ale v přítomnosti chybí. Jistě, bohabojní křestané nás přesvědčují, že bůh je a že nad námi bdí. Ale kde je ted v přítomnosti? Kde nás hlídá? A co dělá?
Vždy jsem měl problémy věřit v něco, v co věří masy jiných. Věřit v něco, co nikdo nikdy neviděl. Jen několik vyvolených zná o tom pravdu. Veřit v boha je těžké, mnohem těžší je však uvěřit v lidstvo, uvěřit, že vesmír tady není pro nás, ale ani my pro něj.
listopad 2012
Když mě bylo 15 let tak jsem si myslel,že jsem nesmrtelný.A nepotřeboval jsem k tomu boha.V 16 letech jsem ztratil svoji největší lásku a bůh nic neudělal.Pro mne se však zastavil svět a to mne poznamenalo na celý život.Oklepal jsem se z toho ale pořád v soběnosím ten okamžik kdy jsem ji videl naposled. Ted je mi o 30 více a každý večer ulehám se strachem ,že se blíží smrt.Nevím jak se lidi vyrovnávají se smrtí,ale já to nedokážu.Každým okamžikem se setkávám se smrtí.A já se snažím být klidný.Ale jak mohu klidně spát když vidím že mi zbývá 10 - 15 let života.Je to hodně či málo?Vím že jsem smrtelný ,ale ta touha po nesmrtelnosti ve mě možná je.Bohužel jen ta touha.Jedno jsem však pochopil.Musím se umět radovat z každého okamžiku.který mi byl dán.Nemohu se rozčilovat nad tím,že mě někdo naštval,že mě někdo kopl do zadku.Nikdy se asi nesmířím se smrtí.To prostě nejde.