Mikuláš Kusánský
Narodil se v Německu, v městečku Kues v trevírské diecézi, v rodině zámožného vinaře
a loďaře Johanna Krebse. Základní vzdělání získal v Deventeru ve škole ,,Bratří společného
života." Toto formálně světské společenstvo, svou povahou nicméně blízké mnišství,
vzniklo v druhé polovině 14.století v Nizozemí pod vlivem náboženského hnutí
nové
zbožnosti. Za svůj cíl si kladlo mravní přeměnu společnosti, které mělo být dosaženo
rozvíjením hluboce osobní zbožnosti. Proti tehdy vládnoucí vnější obřadnosti a
rafinovanostem scholastické teologie kladli bratří snahu o zdokonalení následováním
Krista, jeho pozemských skutků a lidských ctností. Mysticismus Bratří společného
života přispěl k tomu, že budoucí filozof se odklonil od racionalismu scholastické
teologie. Ve vzdělání pokračoval Mikuláš Kusánský na heidelberské a padovské univerzitě,
kde získal doktorát kanonického práva, a později na univerzitě v Kolíně, na níž měli
značný vliv stoupenci Alberta Velikého, udržující novoplatonskou středověkou tradici.
Jako neobyčejně nadaný, energický a církvi oddaný příslušník duchovního stavu prošel
úspěšnou církevní kariérou, vynaložil, mnoho sil na pokusy o reformu církevních mravů a
institucí a v roce 1448 se stal kardinálem. Jeho různorodá církevně politická činnost
se zaměřovala na snahy o obnovu jednoty a autority katolicismu, o dosažení smíru a shody
mezi vyznáními. Mikuláš Kusánský se účastnil poselství do Cařihradu, aby dosáhl účasti
pravoslavné církve na ferrarsko-florentském koncilu, vedl vyjednávání s husity,rozvíjel
plány na císařské reformy, bojoval proti zpustlosti duchovenstva. Díky přízni papežů
(zvláště humanistického papeže Pia II);
hrál Mikuláš Kusánský významnou úlohu v tehdejším evropském církevně politickém životě,
přičemž věnoval současně velkou pozornost vědeckým snahám. Zanechal rozsáhlé literární
dědictví, jež zahrnuje vědecké traktáty i kázání, díla věnovaná filozofii, teologii i
církevně politickým otázkám, a je spjato jednotným systémem nábožensko-filozofických
názorů.
Filozofie Mikuláše .Kusánského těsně souvisí s tradicí středověkého novoplatonismu,
zahrnující areopagitika (spisy připisované církevní tradicí žáku sv. Pavla Dionysiovi
Areopagitovi), dílo Johanna Scotta Eriugeny :
0 rozdělení přírody, spisy středověkých
panteistických platoniků chartreské školy (12. stol.) i Davida z Dinantu (počátek 13.
stol.). Zvlášť silně působila na Mikuláše Kusánského německá panteistická mystika Mistra
Eckeharta: Charakteristický je přitom rozchod Mikuláše Kusánského s ortodoxní tradicí
středověké scholastické teologie. Jsou mu hluboce cizí pokusy o vytváření
racionalistickýcha systémů. Odmítá nejen autoritu Aristotela a jeho středověkých
komentátorů, ale samu metodu scholastického poznání boha a světa. Odvrat od scholastiky
je podmíněn nejen působením mystických proudů minulosti, ale též Kusánovými
humanistickými styky a sympatiemi.
Tyto styky se nevyčerpávaly osobní známostí a přátelstvím s humanisty Aeneem Silviem
Piccolominim (pozdějším papežem Piem II. ), Lorenzem Vallou, Ambrógiem Traversarim a
dalšími. Jejich nadšení pro antické kulturní dědictví nezůstalo na Kusánův duchovní svět
bez účinku. Je známo, že se zapojil do humanistické
honby za starověkými rukopisy a v
jednom z německých klášterů objevil dvanáct neznámých Plautových komedií, že přivezl
rukopisy i z Cařihradu. Filologické zájmy však u něho hrály jen vedlejší
úlohu. Humanistická filologická kultura se projevila tím, že kardinál z Kusy studoval
řečtinu a zabýval se původními díly antické filozofie (víme, že četl v originále Platóna
a Prokla), zatímco u areopagitik, majících pevnou středověkou tradici, dával přednost
novému latinskému překlad, který pro něj pořídil jeho přítel, humanista Ambrógio
Traversari. S humanismem spojuje Kusána příklon k dialogické formě v řadě důležitých děl
(cyklus dialogů spjatýeh účastí .laika.). Již to, že se v těchto dialozích obrací k
postavě nevzdělance,laika., jemuž se odkrývají nejhlubší filozofické pravdy, má
polemickou, protischolastickou povahu a nepochybně souvisí s humanistickou polemikou
proti aprofesionální~ filozofii na univerzitách. Styl Kusánových latinských děl má sice
daleko k lehkosti a eleganci italských humanistů, nelze to však vysvětlovat ani tak
povahou středověké latiny jako spíše hloubkou a složitostí filozofického obsahu, pro
nějž humanistická literatura dosud nenašla odpovídající formy. S humanisty spojují
Mikuláše Kusánského i společné vědecké zájmy, prohloubená pozornost k otázkám astronomie,
kosmografie a matematiky. Nejde tu přitom o jakési literární či filologické hnutí v
humanismu, ale o humanistické učence, takové, jakým byl například jeho přítel a
spolužák Paolo Toscanelli. Svými přírodovědnými a matematickými zájmy má Mikuláš
Kusánský blíže k nové vědě italského quattroeenta než ke seholastické vědě středověku.
Učená nevědomost
Ústřední otázkou filozofie Mikuláše Kusánského je problém vztahu boha a světa. Jeho
teocentrismus však představuje nový jev, naprosto cizí tradici středověké katolické
teologie. Proti racionálnímu zdůvodňování teologických pravd v duchu Summy Tomáše
Akvinského, proti sebejistému scholastickému svědění. o bohu a o světě klade Mikuláš
Kusánský koncepci učené nevědomosti, jež dala jméno jeho první a nejdůležitější
filozofické práci. Učená nevědomost neznamená odvrat od poznání světa a boha, není
to ústup na pozice skepticismu. Vychází z nemožnosti vyjádřit plnost poznání termíny
scholastické formální logiky, ze složitosti a rozpornosti samotného procesu poznání.
Filozof musí při kladení a řešení otázky
světa a boha vycházet právě ze své nevědomosti, z nesouměřitelnosti objektu poznání a
pojmů a určení, která jsou vzhledem k němu používána.
Učená nevědomost znamená odvrat od pozitivní teologie vládnoucí v teologickém myšlení
katolického středověku. Za jedině možný způsob postižení boha je prohlašována takzvaná
apofatická či negativní teologie. Sám výčet božských atributů je v očích filozofa
neudržitelný, neboť kterékoli jednotlivé určení ani souhrn všech určení nemůže vyčerpat
nekonečnost a velikost božské přirozenosti.
Samo chápání boha nesvědčí v Kusánově filozofii ani tak o religiózním, ale spíše o
filozofickém přístupu k problému boha a světa. Bůh je pojímán jako nekonečný, jediný
počátek a zároveň skrytá
; podstata všeho. Do základů svého filozofování klade Kusánus takové chápání boha, které
bylo vypracováno filozofií antického novoplatonismu a přejato křesťanskou teologií ve
spisech Pseudo-Dionysia
Areopagity a jeho následovníků.
To znamenalo především odvrat od náboženské personifikace boha a od zjednodušených
antropomorfních představ o bohu. Je příznačné, že při své obhajobě proti obvinění z
heretického panteismu, které proti němu vznesl tomistický bohoslovec Johannes Wenck,
pokládal Kusánus za nutné odlišit boha jako předmět náboženského
uctívání, kultu, založeného na pozitivních tvrzeních ortodoxní teologie, od boha jako
objektu Filozofického poznání možného pouze z pozice ucené nevědomosti, která si
podržuje soud pravdy. A v traktátu O ne jiném odlišuje Kusánus jazyk Písma od jazyka
filozofického uvažování:Ti však, kdo jmenují trojici otcem, synem a duchem svatým,říká
Kusánus, se přibližují božské trojjedinosti
méně přesně, třebaže náležitým způsobem používají tato jména s ohledem na soulad s
Písmem. Blíže pravdě jsou ti, kdo nazývají trojici jednotou, rovností a spojením.,
tj. ti, kdo ji vykládají v termínech filozofie, kterou jim Kusánus předkládá, i když
připojuje podstatnou výhradu: . . . .kdyby tyto termíny byly uvedeny v Písmu svatém.
Odmítaje takto terminologii Písma svatého, klade Mikuláš Kusánský otázku boha spíše
jako vlastní filozofický problém než jako
problém teologický. Jde mu o vztah konečného světa, světa konečných věcí k jejich
nekonečné podstatě, k nekonečnému, neomezeně velikému prvopočátku. Postižení
nekonečného bytí v jeho vztahu ke konečnému bytí představuje hluboce filozofickou
otázku, která, zkoumána v této rovině, nemohla být položena a řešena v mezích
tradiční teologie s jejím tradičním formálně logickým aparátem a pevnými distinkcemi.
Byl tu nutný jiný, svou podstatou hluboce dialektický přístup, a právě dialektika
světa a boha tvóří hlavní obsah Kusánovy filozofie. Pojetí boha jako nekonečné
jednoty je u Mikuláše Kusánského spojeno s dialektickým učením o bohu jako o
středu jednoty protikladů, s učením o přechodu od boha ke světu jako o procesu odkrývání
této dialektické jednoty, jako o přechodu od jednoty k mnohosti, od nekonečnosti ke
konečnému.
Maximum, ne jiné,bytí-možnost
Boha, jehož chápe v úplné abstrakci od světa konečných věcí jako nejvyšší princip jsoucna,
který je s nimi nesouměřitelný, nazývá Mikuláš Kusánský absolutním maximem nebo
absolutnem. "Tudíž je odloučené maximum to jedno, které je vším; a v něm je všecko,
poněvadž je to maximum; to největší.Je maximum, protože nemůže být větší, než je, a
jelikož nemůže být ani menší, než je, můžeme jej nazvat i minimum; absolutní maximum
a minimum v něm splývají: "Ježto tedy absolutní maximum je absolutně skutečným
způsobem, vše, co může být, taktéž bez jakéhokoli protikladu, stejně jako minimum,
splývá v maximu. Maximum je nekonečné, a proto je nejen nad všemi věcmi a zahrnuje
je v sobě, ale "je nepoměrně nad ně povzneseno.V pozdějších dílech používá Mikuláš
Kusánský k označení boha pojmů "ne jinak a "bytí-možnost. Jako "ne jiné je bůh
"ani substancí, ani jsoucnem, ani jedním; ani
něčím jiným,ani ne jsoucnem, ani ničím. Právě určení boha jako ne: jiného vede ke
kategorickému závěru negativní teologie, že bůh je vše ve všem, třebaže není nic ze
všehor. Chápání boha jako bytí-možnosti vychází z toho, že bůh sám je to, co může být,
tj. zahrnuje v sobě veškerou možnost bytí a zároveň veškerou plnost věčné aktualizace
bytí. Zdálo by se, že cílem takového záporného určení boha je ukázat nesouměřitelnost
boha a světa, nepoužitelnost omezených světských určení vzhledem k bohu, oddělit a
vzdálit tvůrce od výtvoru. Avšak takto pojímaný bůh nevystupuje ve filozofii Mikuláše
Kusánského ve své nadpozemskosti, transcedentnosti vůči světu, ale v neoddělitelné
jednotě se světem. Bůh je chápán jako vše ve všem, zahrnuje vše jsoucí jako jeho
nekonečná příčina a podstata, obsahuje svět v sobě. Kusánský řeší otázku poměru boha
a světa mimo linii ortodoxní kreacionistické koncepce stvoření světa "z ničeho~.
Odmítá dualistické pojetí světa a boha. Svět je obsažen v bohu, bůh v sobě zahrnuje
svět. Je to panteistické stanovisko; jež však tíhne spíše k mystickému panteismu;
bůh není ztotožňován s přírodou, ale příroda, svět je zahrnut v bohu.
Rozvinutí
Při charakteristice přechodu od boha ke světu se Kusánský vyhýbá pojmu jednorázového
aktu stvoření z ničeho. Nepoužívá ani novoplatonský pojem emanace, vyzařování světa
z boha. Termín, jejž Kusánský používá, mu umožňuje odkrýt hluboký proces přechodu od
boha ke světu a od světa k bohu. V tomto procesu probíhá to, co Mikuláš Kusánský
nazývá "rozvinutím~ toho, co je v bohu obsaženo v zavinuté podobě. Tyto pojmy
(explicatio-complicatio) umožňují pokročit za novoplatonskou emanaci od vyššího
principu k nižšímu. V novém pojetí mizí u Kusána moment sestupu., příznačný pro
novoplaťonské učení o emanaci. U Mikuláše Kusánského jde o seberozvinutí. absolutna.
Dospívá tak k hlubšímu chápání
světa jako jednoty, k překonání hierarchických představ o světě. Božský prvopočátek však
nenachází své vyčerpávající ztělesnění ve světě přírody. Kusánský zdůrazňuje, že žádná
stvořená věc není aktuálně vším, čím může být, nebot tvůrčí potence boha se nevyčerpává
v jeho stvoření. Bůh je vše, ale je vše v zavinuté podobě, Svět, vytvořený bohem, vše,
co je vytvořeno a bude vytvořeno,: se rozvinuje z toho, v čem existuje v zavinuté
podoběa. Je-li bůh še ve všem, avšak v zavinuté podobě, pak toto vše po svém rozvinutí,
v rozvinuté podobě ve stvoření světa je světa.
Podobně jako čára je rozvinutím bodu, čas rozvinutím okamžiku, pohyb rozvinutím klidu,
je i celý svět rozvinutím vlastní podstaty, zavinuté v bohu, jako odkrytí nebo vývoj
(termín evolutio se vyskytuje v Kusánových spisech jako synonymum rozvinování) možnosti
at božskou podstatu,rozvinutou ve světě, za boha, ztotožnit božský a přírodní princip.
V dialogu O nejiném uvádí názor jednoho z besedníků, podle něhož se .David z Dinantu a
filozofové, jež následoval, jen nepatrně mýlili, když nazývali boha hmotou, rozumem a
přírodou a viditelný svět viditelným bohema.
Kusánus proti tomu namítá, vycházeje z názoru teologaa (tj. Dionysia Areopagity),že boha
nelze myslet jako něco. Hmota, rozum a příroda jako projevy (rozvinutí) božské podstaty
tuto podstatu nevyčerpávají ani s ní nejsou totožné.
Tvoření, chápané jako rozvinutí, nemůže být časově omezené: Proto se samo stvořené je
bytím boha, nikdo nepochybuje, že je věčností a nemohlo v samém bytí ve věčnosti nebytí.
V takovém případě se však i sám akt stvoření, který není časově omezený a není
stvořením z ničeho, stává projevem nutnosti obsažené w bohu
, a nikoli projevem božské vůle, jak učilo náboženství zjevení. Když Kusánský uvádí názor
zbožných lidí, podle něhož bůh
stvořil svět, aby se poznala jeho dobrota, konfrontuje jej se svou tezí, podle níž bůh
stvořil svět ~proto, že to byla absolutně největší nevyhnutelnost.
Problém nekonečnosti a kosmologie
Vesmír, existující jako věčné rozvinování božského prvopočátku, trvá pouze v něm, v
jednom maximu,největším a nejdokonalejším způsobem, zatímco v mnohosti., tj. vně maxima,
.existuje v omezení. Toto omezení je však pouze znakem odlišnosti vesmíru od boha.
Představa vesmíru je ve filozofii Mikuláše Kusánského radikálně revidována. Proti
scholastickému obrazu světa, kde v čase stvořený konečný svět je ohraničen sférou
stálic a empyreem, kde první hybatel je ztotožňován s bohem křesťanského náboženství,
klade Mikuláš Kusánský své učení o kosmu, odpovídající jeho panteistickým představám
o bohu a o světě. Jestliže obvod a střed je bůh, který je všude a nikde, nemá svět
samostatnou, od boha oddělenou existenci, a tedy ani uzavřenou podobu se samostatným
obvodem a středem v duchu tomistické a aristotelsko-ptolemaiovské kosmologie. Nikde
v kosmu .mimo boha nelze najít přesnou rovnost vzdáleností vůči různému, protože bůh
sám jediný je nekonečná rovnost.
V důsledku tohoto připodobnění přírodního kosmu bohu má svět všude střed a všude obvod.
Svět není nekonečný, protože v takovém případě by byl roven bohu, ale není ani ohraničený,
neboť kdyby měl střed, měl by rovněž obvod, a tak by měl sám v sobě svůj začátek a konec
a byl by světem omezeným vůči něčemu jinému.ó Z principu závislosti světa na bohu
tak Kusánský vyvozuje jeho neohraničenost: svět nemůže být od zavinutého božského
počátku oddělen ani ve své prostorově fyzikální existenci. .A nejsa nekonečným světem,
přece nemůže být pojat jako konečný, nemaje hranic, do nichž by byl uzavřen.
V kosmologii Mikuláše Kusánského je Země zbavena svého privilegovaného postavení ve
středu vesmíru. Nikoli Země, a1e bůh ~je středem Země i všech sfér a všeho toho, i
všech věcí, které jsou na světě. Proto je nesmyslné připisovat Zemi nehybnost stejně
jako pólům nebeské sféry stálic, která uzavírá svět.Ježto tedy na kouli nebeské není
žádný pevný pól, je zřejmé, že tu není rovněž možno najít rovný střed stejně vzdálený
od pólů.
Nebylo by správné vidět v Kusánových kosmologických konstrukcích přímou anticipaci
koperníkovského heliocentrismu. I když odmítá nehybnost a centrální postavení Země,
nedává Kusánus přednost žádnému jinému schématu pohybu nebeských těles. Avšak tím,
že rozviklal tradiční představu o světě, otevřel cestu k desakralizaci kosmologie,
necháme-li již stranou Ptolemaiovo kosmologické schéma. Geocentrismus byl tak zbaven
svého teologického zdůvodnění.
Kosmologie Mikuláše Kusánského není zároveň pouhou spekulativní koncepcí, odtrženou od
astronomických výzkumů a pozorování. Je známo, že tento filozof a kardinál se zajímal o
zdokonalování astronomických tabulek, o upřesňování údajů o pohybu nebeských těles,
jsou známy i jeho plány na podstatné úpravy juliánského kalendáře, v té době již značně
zastaralého. Kusánova kosmologie byla jak filozoficky, tak vědecky zdůvodněna.
Kusánus vyslovil řadu plodných myšlenek zejména v souvislosti s pohybem Země a s
tvrzením, že nebeská tělesa se nepohybují po pravidelných kružnicích (víme, že až
do Keplerových objevů byla představa o pravidelných kružnicích základem všech
astronomických teorií). Kusánova kosmologie vedla k uznání materiální jednoty
zemské i nebeské substance. Jak Země, tak ostatní nebeská tělesa byla považována
za stejně ušlechtilá.
Kusánus rozbíjí staré hierarchieké představy o světě; ať už náboženské, či vytvořené
starověkými novoplatoniky, a nevidí v kosmu sestup,descendenci božství do nižšího,
hmotného stupně bytí, ale projev neomezené boží moci. Proto považuje svět za nejkrásnější
boží výtvor:..
velikost, krása a řád věcí nás uvádí v úžas nad božím uměním a boží
vznešeností. Svět je krásný a ani porušitelnost věcí na Zemi není účinný argument pro
její neušlechtilost. Tato teze je zvlášť důležitá, neboť dočasné a pomíjivé tu jako
důsledek rozvinutí věčného prvopočátku dochází svého ospravedlnění. Krása světa, jež
se projevuje v univerzálním spojení všeho jsoucího, odhaluje vnitřní řád stvoření. Bůh,
říká Kusánský,
určil totiž aritmetiky, geometrie a zároveň hudby a astronomie při
stvoření světa - oněch umění, jichž užíváme i my, když prozkoumáváme poměry věcí,
živlů a pohybů.
Harmonie světa nachází svůj výraz i v člověku, nejvznešenějším a nejvýznamnějším z
božských výtvorů, v bytosti, jíž je souzeno poznat boha a krásný svět, který vytvořil.
Antropologie a gnozeologie Mikuláše Kusánského nejtěsněji souvisejí s jeho
panteistickou ontologií a kosmologií.
Přirozenost člověka
Mikuláš Kusánský chápe lidskou přirozenost jako nejvyšší a nejvýznamnější božské dílo;
lidská přirozenost je pozdvižena nad všechna boží díla. Člověk, jenž zdánlivě stojí na
určitém stupni hierarchie, se tak stává zbožštěnou a již proto mimohierarchickou
bytostí. Jeho přirozenost v sobě zahrnuje intelektuální i smyslovou složku a všechno
v sobě spojuje, takže ji starověcí myslitelé právem nazvali mikrokosmos čili svět v
malém. Tato stará představa o člověku, odrážejícím v sobě obraz světa, není objevem
ani novotou Mikuláše Kusánského. Nejde tu však o termín mikrokosmos ani o samu
myšlenku. Důležité je, jaký tento svět, který se odráží v člověku, je. Víme, že
velký svět, kosmos Mikuláše Kusánského je vzhledem ke svým vlastnostem a svému
vztahu k bohu ve srovnání s kosmem antické a středověké filozofie jiným, novým světem.
Splývání protikladů, příznačné pro všecko jsoucí, se projevuje i v lidské přirozenosti.
Vztah maxima, "zavinutého~ v bohu, a omezené nekonečnosti, rozvinuté v kosmu, se
odráží i v malém světě lidské přirozenosti. Je taková, čteme v Učené nevědomosti;
že ~bude-li pozdvižena a sjednotí se s největší velikostí, vznikne úplná dokonalost
celého vesmíru i jednotlivostí, takže i v lidské přirozenosti všechno dosáhne
nejvyššího stupněm
Tato plnost dokonalosti však není nic jiného než božskost. Může příslušet jen lidské
přirozenosti vůbec, a nikoli jednotlivému člověku. V jednotlivci (w tom či onom~c)
je lidská podstata jen omezeně. člověk, který by dosáhl jednoty s největší velikostí,
by zajisté byl tak člověkem jako i bohem, a tak bohem jako i člověkem . . ., lze si ho
myslet jen jako bohočlověka. Všeobecné omezené jsoucno jednotlivých stvoření~c by v něm
bylo spojeno s absolutním jsoucnem všeho. Takové spojení božské a lidské přirozenosti
je možné jen v Synu božím, v bohočlověku, tj. Kristu. Učení Mikuláše Kusánského o
člověku tak splývá s jeho christologií. Bez ohledu na nepochybný vliv středověkých
mystiků (představujících často heretickou opozici vůči katolické ortodoxii) nelze
Kusánovy christologické úvahy, které uzavírají traktát O učené nevědomosti, považovat
za vědomou nebo bezděčnou daň středověké scholastice, mysticismu či snad dokonce
Kusánově kardinálské hodnosti. Christologie Mikuláše Kusánského je neoddělitelně spjata
s jeho učením o zavitosti. a rozvinutí božského počátku, o splývání protikladů, tj.
nekonečného maxima a konečné přírody, souvisí s panteistickými tendencemi jeho filozofie.
Připomeňme, že v uvedeném Kusánově výroku jde o to, že člověk v sobě soustřeďuje celý
vesmír. Dokonalá, absolutní lidská přirozenost Krista je zavinutím lidské přirozenosti,
podobně jako kosmos je v zavinuté podobě obsažen v bohu. Tradiční, křesťanské učení
o božské trojjedinosti přepracoval Mikuláš Kusánský v hluboce dialektické učení o bohu,
světu a člověku.
Je-li Kristus považován za nejvyšší a nejúplnější dokonalost ~lidské přirozenosti, pak i
člověk je bůh, nikoli však bůh v absolutním smyslu. Je rozvinutím, a tedy zároveň
omezením božského principu
podobně jako kosmos je omezené maximum.Člověk je totiž bůh, avšak nikoli absolutně,
ježto je právě člověk, napsal Mikuláš Kusánský v traktátu:O domněnkách. Je to tedy
lidský bůh, který v sobě obsahuje vesmír lidsky omezeným způsobem.
Tyto výhrady mají zásadní význam, neboť odlišují filozofii Mikuláše Kusánského od
heretických mystických učení pozdního středověku, která ztotožňovala člověka s bohem,
přičemž měla na zřeteli daného, konkrétního člověka, jenž v záchvatu mystické extáze
splývá s bohem a cítí jej v sobě. Nešla snad o to, že by se Kusánský ze strachu
distancoval od heretických krajností středověkých mystiků, i když by ovšem bylo podivné
od kardinála římskokatolické církve očekávat, že bude zastávat názor směřující k úplnému
odmítnutí nutnosti církve jako prostředníka mezi bohem a lidmi. Učení mystiků odporovalo
všem obecně filozofickým předpokladům jeho pojetí světa, podle nichž konečné v sobě
nemůže zahrnovat plnost nekonečného principu.
Mikuláš Kusánský kromě toho nevidí cestu ke zbožštění člověka v mystickém pasivním
nazírání, ale v tvůrčí činnosti rozumu. Připodobnění člověka bohu se může uskutečnit
v procesu poznávání světa.
Poznání
Možnost poznání je založena v samotné povaze lidského ducha. Ušlechtilá podoba boží,
lidský duch, uskutečňuje právě ve své poznávací činnosti své určení. Tato podoba
spočívá v tom, že člověk je tvůrcem logického bytí a umělých forem~. Jestliže bůh ze
sebe rozvíjí svět, pak lidský duch ze sebe rozvíjí předměty rozumu. To však podle
Mikuláše Kusánského neznamená, že v lidském duchu jsou již obsaženy dříve hotové
pojmy, že vědění předchází smyslovému vnímání vnějšího světa.Rozvinování není
subjektivní tvoření pojmů, je to schopnost usuzování, jež je člověku dána lidskou
přirozeností. Tuto schopnost může člověk realizovat, rozvinout jen při styku se světem
přírody, této božské knihy, v níž se bůh odkrývá lidskému vědění.
Duch člověka, jedinečný vzhledem ke své povaze, vládne schopnostmi, z nichž nejnižší je
smyslové vnímání spojené s představováním.Mysl co do možnosti má v sobě mohutnost
poznání, rozvažování, představování a smyslového vnímání.Tyto schopnosti náležejí
svou povahou jednotnému duchu či mysli (mens). Počátek procesu poznání není možný
bez smyslového podnětu. Na základě smyslových vjemů si duch pomocí rozumu vytváří
pojem o věcech. Působení věcí na člověka prostřednictvím smyslového vnímání je možné
díky tomu, že v lidském organismu existuje jakýsi životní .duch. (spiritus}, tj.
tělesná substance spojující podle představ středověké medicíny a fyziologie smyslové
vjemy s rozumovou schopností člověka. Představování (imaginatio) slouží jako
zprostředkující stupeň mezi vnímáním a rozumem. Rozum (ratio) je projev aktivní
schopnosti lidského ducha. Rozum, těsně spojený s tělem jako nástrojem poznání,
vkládá smysl do vnějších vjemů, získaných smyslovým vnímáním, a prostřednictvím
jejich logického rozlišování a srovnávání umožňuje dosáhnout hlubšího pochopení
podstaty věcí. Ani rozum však nemůže vést k plnosti vědění. K postižení pravdy
vede vyšší rozumová schopnost člověka, jeho intelekt (intellectus), schopný
intuitivního chápání a převyšující rozumovou schopnost. Zatímco rozum nemůže
přesáhnout vědění o konečném světě věcí, funkcí intelektu je nejvyšší vědění o podstatě
věcí a jevů, poznání nekonečnosti. Rozumové vědění nemůže dospět k nekonečné podstatě
světa, nemůže postihnout splývání protikladů v ~zavinuté~ přirozenosti maxima.
Ontologickému učení Mikuláše Kusánského o bohu a kosmu a o jejich dialektické jednotě
odpovídá v jeho gnozeologii názor na předmět poznání. .Jeden je předmět duchovního vidění
i smyslového nazírání; duchovního vidění tak, jak je o sobě, a smyslového nazírání tak,
jak je ve znacích. Jediný předmět je sama možnost,. tvrdí Kusánský.
Jediným předmětem poznání je tedy v podstatě panteisticky chápaný a vykládaný bůh, o
němž se mluví v neoddělitelné jednotě se smyslově vnímaným světem přírody. Smyslová
poznávací schopnost je zaměřena na nějakou smyslovou věc, která je .tímtéž předmětem,
avšak poznatelným tak, jak se jeví ve smyslovém znaku
Tyto úvahy Mikuláše Kusánského vedou k otázce podstaty a jevu. Intelektuální poznání
postihuje podstatu věcí, ztotožněnou se samou možností (v jiných dílech Kusánského,
určujícího těmito pojmy boha jako nekonečnou podstatu věcí, je to bytí-možnost, ne jiné
či maximum). Jelikož podstatou věcí je nekonečnost, v níž koincidují protiklady, je
proces poznání pojímán jako odkrývání této koincidence, jako vzestup od znalosti
konečných věcí k postižení jejich nekonečné podstaty.
Víra a vědění
S panteismem Mikuláše Kusánského je spojeno i jeho řešení nejdůležitější otázky
středověkého a renesančního filozofického myšlení, otázky poměru víry a vědění.
Abychom správně pochopili smysl odpovědi, kterou na tuto otázku filozof a kardinál
dává, musíme si připomenout a přihlédnout k jeho učení o předmětu poznání - o bohu
v jeho zavinuté (předmět intelektuálního postižení) a .rozvinuté. podobě (předmět
smyslového poznání). Pozice Mikuláše Kusánského se zde neshoduje ani s mystickými
proudy středověkého vědění, vyzdvihujícími víru a odmítajícími racionální poznání
pravdy, ani s kompromisním hlediskem tomismu, který zachovává nadřazenost víry a
využívá racionální vědění jako služku teologie, a konečně ani s avecroistickou
koncepcí dvojí pravdy, která klade pravdu rozumového poznání proti pravdě náboženského
zjevení.
Základem učení Mikuláše Kusánského o poměru víry a vědění je představa o kosmu, o
přírodě jako o knize boží, v níž se bůh odhaluje lidskému poznání, a o bohu jako
zavinutém počátku vesmíru. Proto se zde nemůžeme spokojit tím, že uvedeme filozofovy
výroky o nadřazenosti víry. Víra je cestou k postižení boha v něm samém, v zavinuté
podobě. Avšak poznání rozvinutéhos světa, a navíc poznání boha, při němž lidský rozum
dosahuje předmětu tak, že přechází od konečných věcí k nekonečné podstatě, je věcí
rozumu a nemůže být nahrazeno vírou. Mikuláš Kusánský ještě nezformuloval učení o
dvou knihách (o knize Písma a knize Přírody) jako o předmětech víry a vědění, učení,
které bude hrát tak velkou úlohu ve filozofických konstrukcích Campanellových a
Galileových. Předpoklady tohoto učení jsou však u Kusána již obsaženy a toto dělení
v jeho filozofii v podstatě existuje, přičemž právě poznání knihy Přírody je cestou
skutečného rozumového vědění, kterou nelze směšovat s cestou víry.
Intuice a nekonečnost poznání
Proti neúplnému a nespolehlivému smyslovému a rozumovému poznání nestaví Kusánský víru,
ale vyšší intelektuální nazírání, umožňující pochopit splývání protikladů. v jednotě,
kdy duch ve své jednoduchosti všechno spatřuje tak, jako když vidí v bodu všechnu
velikost a ve středu kruh. A tu spatřuje všecko beze vší skladby z částí, ne tak,
že jedno je to a druhé něco jiného, nýbrž tak, že všecko je jedno a jedno vše. Takové
vědění definuje Mikuláš Kusánský jako intelektuální vidění či intelektulální intuici
(aisio siae intuitio inlellectualis) a klade je proti rozumovému formálně logickému
vědění jako prostředku, který nedostačuje k pochopení nekonečnosti a splývání protikladů.
Toto postižení nepostižitelného., toto poznání neviditelným způsobem neztotožňuje s
mystickou extází, ale vyzdvihuje především jeho intelektuální charakter. Mluvím
neviditelným, to znamená duchovním způsobem, objasňuje svou myšlenku Mikuláš Kusánský,
neboť neviditelná pravda, která je předmětem intelektu, nemůže být jinak viděna.Z Tento
druh poznání tak není ničím jiným než duchovním postižením..
Intelektuální intuice je ve filozofii Mikuláše Kusánského pojímána jako učená nevědomost,
která v daném případě nevystupuje jako předpoklad, ale jako výsledek procesu poznání.
Učená nevědomost se nezříká síly lidského rozumu, ale vystupuje proti sebevědomosti
scholastické vševědoucnosti. Učená nevědomost je právě učená - logický důraz se zde
klade na první slovo. Učená nevědomost je proto věděním avšak věděním o tom, že pravda
není dána v hotové
podobě, že postihování pravdy je proces. Je to vědění o tom, že existuje asbsolutně
nesouměřitelné. A je to právě rozumové vědění, a ne náboženská extáze:Jen intelekt má
tedy oko ke zření costi, kterou může spatřit jen v pravé příčině, pramenu- všeho
usilování. Proces postihování pravdy (a hlavní v gnozeologii Kusánského je právě pojetí
poznání jako nekonečného procesu) je nekonečným pohybem v pravdě. Poznání je nekonečné
nekonečností svého předmětu, i proto, že nemůže být nikdy ukončeno. Sama pravda je ve
filozofii Mikuláše Kusánského chápána jako objektivní cíl rozumového úsilí, který je
však ve své úplnosti nedosažitelný. Neboť poznání se nemůže nikdy zastavit; pravda je
nevyčerpatelná.A nemůže tedy duch, který není pravda, pochopit nikdy pravdu tak přesně
, aby nemohla být pochopena ještě přesněji, protože se má k pravdě tak jako
mnohoúhelníky ke kružnici, do níž jsou vepsány: čím budou mít více úhlů, tím budou
podobnější kružnici. Nikdy však ji nebudou rovny, i kdybychom úhly násobili do
nekonečna, ledaže by splynuly s kružnicí v totožnosti. V tomto geniálním obrazu je
obsažena hluboká myšlenka o nekonečnosti poznání. Kusánský, zdůrazňující historickou
omezenost každé dané etapy poznání světa, odmítá sebevědomou vševědoucnost scholastiky,
pokládající za možné dosáhnout úplného vědění. S tím souvisí i jeho odmítání principu
autority, nejen autority lidské, ale v podstatě i autority Písma, považovaného za
způsob vyjádření pravdy, ne však za pravdu samu, postihovanou vlastním úsilím rozumu.
Jestliže Mikuláš Kusánský tvrdí, že každé pozitivní lidské tvrzení o pravdě zůstává jen
domněnkou, nebo~ poslední přesnosti pravdy nelze dosáhnout.', neodmítá ani zde skepticky
hodnotu rozumového poznání a nepřenechává výhradní právo na pravdu víře, ale jen znovu
zdůrazňuje, že nároky na znalost absolutní pravdy v celé její úplnosti jsou neoprávněné,
neboť neustálé zdokonalování v poznávání pravdy rovněž nevede k této přesné znalosti.
Nekonečný proces poznání, nekonečné přibližování vepsaného mnohoúhelníku kružnici končí
ve filozofii Mikuláše Kusánského plnou shodou subjektu a objektu, která právě v této své
dokonalosti získává mystický charakter. Konečným . Výsledkem intuitivního postižení boha
je zbožštění člověka, kdy se stáváme opravdu podobnými bohu, jsouce povznášeni k tomu,
abychom byli v jednom, v němž je všechno, a ve všem, v němž je jedno, jím samým.
Dosahujeme toho .v nejvyšším stupni možné dokonalosti, kterou můžeme označit jako
poznání boha.
Kusánský, považující za základ procesu ~zbožštění. nikoli vůli, ale rozum a intelektuální
intuici, se stavěl nejen proti scholastické teologicko-filozo6cké tradici, ale i proti
indnividualistickému mysticismu středověkých heretických hnutí, odmítajících možnosti
lidského rozumu při poznávání světa.
Je příznačné, že svou myšlenku o relativnosti lidských poznatků,domněnek, rozšířil
Kusánský i na oblast náboženských představ lidí. Jako upřímně věříeí katolík, a navíc
aktivní církevní politik 15. století, pokládal Mikuláš Kusánský za možné dosáhnout
všeobecné konkordance jednotlivých vyznání a světa víry, přičemž vycházel z představy
o jejich principiální rovnosti, o jednotě jejich obsahu a o možnosti překonání
konfesijních rozdílů. Podle téže logiky vepsaného mnohoúhelníku je v Kusánově učení
každé náboženství ve skutečnosti také jen přibližováním k plnosti pravdy. Toto hledisko
(i když za nejbližší pravdě považoval Mikuláš Kusánský katolické křesťanství) směřovalo
k překonání náboženského fanatismu a k upevňování zásad náboženské snášenlivosti.
Protože člověk při svém poznání postupuje touž cestou, jakou se bůh odhaluje ve světě
přírody, a bůh podle Kusánova učení vytvořil svět pomocí aritmetiky a dalších
matematických věd, stává se ve filozofii Mikuláše Kusánského nutnou podmínkou přiblížení
k pravdě matematizace vědění. I zde se, bez ohledu na stopy pythagorejské číselné mystiky,
ozývá hluboká myšlenka o nutnosti matematické metody poznání světa. Nejde tu jen o
genialitu jednotlivých matematických hypotéz a objevů (podle mínění odborníků z oblasti
dějin
matematiky se ve svých pracích Mikuláš Kusánský přibližuje teorii nekonečně malých
veličin, objevu integrálního počtu atd.) ani o Kusánovo zdůrazňování nutnosti přesných
měření při studiu přírodních jevů, ústící výzvou k experimentální metodě zkoumání.
Matematizace procesu poznání, vyhlášená Mikulášem Kusánským, měla velký metodologický
význam, který přesáhl rámec vlastních dějin vědy a tím podstatněji se projevil při
vytváření nové metody vědeckého poznání, metody, která se stavěla proti autoritářské,
knižní, od skutečného přírodovědeckého bádání odtržené metodě scholastického vědění.
Filozofické názory Mikuláše Kusánského nenašly hned stoupence a pokračovatele důstojné
svého tvůrce. Zpočátku nepronikly za hranice úzkého okruhu žáků a ctitelů. Italské
filozofické myšlení 15. století nechalo filozofii splývání protikladů bez povšimnutí.
Ani italští platonikové nedokázali ocenit hluboký dialektický obsah filozofie učené
nevědomosti. Určující působení myšlenek Mikuláše Kusánského na vývoj filozofického
myšlení se počalo projevovat až v 16. století ve filozofii Giordana Bruna, jenž
rozvinul a předal novověké filozofii hlubokou dialektiku filozofa a kardinála,
přičemž odhalil její vnitřní tendenci, nepřátelskou nejen scholastice, ale i
teologii.
Kosmologické ideje Mikuláše Kusánského, jeho pojetí nekonečnosti světa jako potenciální
nekonečnosti, jako neohraničenosti, na rozdíl od aktuální, absolutní, ve vlastním smyslu
nekonečnosti boha, rozvinul R. Descartes ve svém zdůvodnění neohraničenosti vesmíru.
Chápání boha jako zavinutého a světa jako rozvinutého maxima našlo své pokračování v
materialistickém panteismu B. Spinozy. Dialektické učení Mikuláše Kusánského o splývání
proti. kladů pokračovalo a bylo dále rozvinuto ve filozofii německého klasického
idealismu konce 18. a počátku 19. století.