Encyklopedická theologická příručka pro misionáře působící mezi Židy a muslimy. Je to soustavný výklad, který se dělí na čtyři knihy.
První kniha - O boží přirozenosti
Druhá kniha - Svět a jeho stvoření od boha
Třetí kniha - Etické otázky
Čtvrtá kniha - křesťanské nauky
Kniha první
druhá kapitola první knihy:
,,Mohamedáni a pohané s námi nesouhlasí v přijímání autority Písma, takže je nemůžeme proti nim používat takovým způsobem, jako třeba můžeme disputovat proti židům s odvoláním na Starý zákon a proti heterikům s odvoláním na Nový. Oni totiž nepřijímají ani Nový ani Starý zákon. Musíme se proto uchýlit k přirozenému rozumu, s nímž musí souhlasit všichni lidé."
Tomáš se domníval, že přirozený rozum může odhalit jen některé pravdy o bohu. Jiné - např.nauka o trojici, o vtělení - jsou pouhým rozumem nedokazatelné a poznáváme je jen na základě zjevení. Ovšem i ty pravdy, které jsou dostupné rozumu, jako třeba existence boží a nemrtelnost duše, přijímá mnoho lidí jen na základě autority. Po vytyčení hranice mezi rozumem a vírou Tomáš uvažuje, co je rozum s to říci o boží existenci. Tomáš usoudil, že boží existence je samozřejmá, protože lidé jsou zvyklí to slyšet od ranného dětsví. Není-li boží existence samozřejmá, vyžaduje důkaz. A Tomáš podává v dalším výkladu dva dlouhé a nesnadné důkazy založené na Aristotelově Fyzice. Poté dokazuje různé pravdy o boží přirozenosti: Bůh je věčný, neměnný, nehmotný a prostý jakékoliv složenosti. Zdůrazňuje však, že všechny tyto pravdy jsou v podstatě negativní. Říkají nám, jaký bůh není, ale neposkytují nám jeho pravý obraz.
kniha druhá
Druhá kniha pojednává o boží všemoucnosti. Zkoumá se, v jakém smyslu se dá říci, že bůh může učinit cokoli, i když nemůže umřít, změnit se, nudit se, vyměnit minulost či stvořit jiného boha. Kniha se zabývá atributy boha ve vztahu ke světu. V této souvislosti učí Tomáš, že bůh stvořil svět z ničeho. Tomáš byl přesvědčen, že lze rozumově dokázat, že svět byl stvořen, nikoli však že má počátek v čase. Na základě rozumových úvah nelze vyloučit, že svět by mohl existovat věčně. I tak by však byl na bohu, vzhledem ke své existenci, závislý. Aristoteles byl přesvědčen, že může dokázat, že kosmos existuje od věčnosti. To vedlo Tomáše k tomu, že se snaží najít chybu v těchto důkazech a jejímu odhalení věnuje sedm kapitol /31-37/. Na druhé straně považuje za chybu rozumově dokázat počátek světa, tomu věnuje jednu kapitolu. Značná část druhé knihy je věnována otázce andělů a lidských duší. Tomáš považuje nadzemské inteligence za posly - anděly. Jsou to nehmotní, nezničitelní, živí a svobodní tvorové, kteří nejsou spojeni s žádným tělem. Lidské duše jsou duchové a nesmrtelné, jsou však navíc spojeny s hmotným tělem. Duše není oděná tělem ani není uvězněna v těle, ale je formou těla. Podle Tomáše mají duši také živočichové a rostliny. Na rozdíl od lidských duší však nejsou nesmrtelné. Tomáš v této druhé knize věnuje mnoho úsilí o vyvrácení teze Aristetolovy o jednom jediném společném rozumu. V závěrečné části knihy dokazuje nesmrtelnost lidské duše na základě teze, že nejvyšší lidské duševní schopnosti jsou součástí individuální lidsé duše. Lidská duše je v případě každého jednotlivého člověka vždy nově stvořena bohem.
Kniha třetí
Kniha začíná úvahou o dobru a zlu. Bůh je nejvyšším dobrem a příčinou ostatního dobra, neexistuje však nejvyšší zlo. Zla jsou bez příčiny, neboť nemají stejný smysl jako dobro. Stvořené věci, v nichž spočívá zlo, mají přesto příčinu v bohu. Všechny věci existují kvůli bohu a pro boha. Rozumní i nerozumní tvorové jsou odleskem boží dobroty. Člověk nedochází štěstí ve smyslových požitcích, mravních ctnostech či dovednostech. Dochází blaženosi v poznání boha. Ne však na základě lidských domněnek, tradic či argumentů, nýbrž v nazírání boží esence. Kapitoly 50-63 pojednávají o tomto blaženém opatření. Obsáhlé pojednání o boží prozřetelnost vedou Tomáše k úvaze, že člověk je ovlivňován nebeskými tělesy. Souhlasí s magií, kterou však považuje za účinky padlých andělů. Zavádí pojem božího zákona. Tento zákon nás zavazuje k tomu, abychom milovali boha a svého bližního, abychom přijali pravou víru a sloužili bohu. Dále probírá otázku hříšnosti, smilstva a bránění početí. Také velmi razantně hájí dobrovolnou chudobu. Tato kniha končí pojednáním o odměně a trestu, o potřebě milosti čili nadpřirozené pomoci boží, má-li se člověk osvobodit od hříchu a vytrvat ve cnosti. Ti, kdož v ní setrvávají a dosáhnou svého posledního cíle, byli od věčnosti Bohem předurčeni, ti kdo pro hřích blaženosti nedosáhnou, jsou od věčnosti zavrženi. Tomáš považuje nutnost milosti a předurčení, aby člověk dosáhl konečné blaženosti za možnost dokázat přirozeným rozumem.
Kniha čtvrtá.
Prvá část je věnována tomu, co o božím životě zjevuje víra a o nauce o trojici. Druhá část knihy se zabývá naukou o vtělení, podle níž bůh sestoupil do stvořeného světa, tím že na sebe vzal tělo v Ježíši. Poslední část se zabývá vzkříšením oslaveného těla a svátostmi církve, jež mají hříšnému člověku pomáhat na jeho cestě do nebe.

ateismus                  napište mi