Augustin
"Fecisti nos ad Te et inquietum est cor nostrum, donec requiescat
in Te"
"Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."
Tato jedinečná věta stojí na počátku "Vyznání" (Confessiones) Aurelia Augustina,
nejhlubšího myslitele a nejvýraznější osobnosti celé patristiky. Augustin v tomto
díle formou jediné dlouhé modlitby líčí v třinácti knihách svůj život až do okamžiku
své konverze. A jeho život vskutku byl neklidný, plný neustálého hledání a mnoha omylů,
dokud Augustin nenalezl vnitřní klid v křesťanství.Augustin je považován za jednoho
ze spoluzakladetelů západní křesťanské kultury.Jeho dílo prakticky určovalo 1000 let
křesťanské myšlení v Evropě.
Narodil se roku 354 v Thagaste v Numidii (severní Afrika) jako syn pohanského otce a
křesťanské matky; po rozmařilém a výstředním mládí, prožitém v Kartágu, byl přiveden
jedním Ciceronovým spisem ke studiu filozofie a k hledání pravdy. Nejprve se domníval,
že ji nalezne v učení manichejců, k jejichž náboženskému společenství deset let patřil.
Když počal o tomto učení pochybovat, odešel nejprve do Říma a pak do Milána, kde,
stejně jako před tím v Kartágu, vyučoval rétorice. Zde nejprve propadl filozofickému
skepticismu, z něhož se osvobodil studiem novoplatónských spisů, zvláště Plótina, jehož
vliv je patrný ještě i v jeho pozdějších křesťanských myšlenkách. Ale ani tím nedošel
uspokojení. Později prohlásil: "Platonici viděli sice pravdu - pevnou, nehybnou a
neproměnnou, obsahující praformy všech stvořených věcí -, ale viděli ji jenom zdálky, a
proto nemohli nalézt cestu, jež by je k tak velikému, nevýslovně oblažujícímu vlastnictví
přivedla.
Pravdu samu Augustin nalezl teprve v křesťanství, k němuž přestoupil r. 387 především pod
dojmem kázání velkého biskupa Ambrosia(Ambrože)z Milána. Od té doby vedl, nejprve v
Itálii, pak opět ve své severoafrické vlasti, život v ústraní, věnoval se studiu a
úvahám a pokračoval v tomto způsobu života i potom, co byl, vlastně proti své vůli,
vysvěcen na presbytera a nakonec jmenován biskupem v Hippo Regius v severní Africe.
Zemřel r. 430 za obléhání tohoto města-Vandaly.
Svou spisovatelskou činnost započal vášnivým potíráním bludných nauk, jejichž stoupencem
sám po dlouhou dobu byl a které proto znal z vlastní zkušenosti. Tak vystoupil proti
skeptikům (spisem nazvaným "Proti akademikům"), proti manichejcům a dalším. Kromě
jmenovaných "Vyznání" patří k jeho hlavním spisům: "O svobodě vůle", "O Trojici" a "O obci
Boží". Poslední spis může být považován za vlastní stěžejní dílo. Byl napsán v letech 413
až 426 a podnět k němu dalo vyplenění Říma gótským vojskem krále Alaricha (r. 410) a s
tím spojená otázka, zda tento pád nebyl zaviněn tím, že se Řím vzdal svých starých bohů,
tzn. přijetím křesťanství. S tímto názorem Augustin polemizuje v prvních pěti z celkem
dvaadvacet knih a ukazuje, že Řím padl sobectvím a nemravností. V následujících pěti knihách
se obecně probírá zavrženíhodnost pohanství a nedostatečnost staré filozofie.
Zbývajících dvanáct knih staví proti světské obci obec Boží, která je ztělesněna v
Kristově církvi.
Augustin je prvním opravdu velkým filozofickým talentem od dob klasického období řecké
filozofie. V jeho myšlenkovém díle nalézá vzestupující křesťanská kultura poprvé svůj
nejvyšší filozofický výraz. Jeho vliv se prosadil v 5. a 6. století v celé křesťanské
Evropě a jeho dílo se stalo určujícím duchovním dědictvím celého středověku."Vítězné
tažení Civitas Dei .(Obce Boží západním křesťanstvem bylo téměř bezpříkladné.
Lze říci,
že žádný spisovatel kromě Platóna neovlivnil myšlení kulturního lidstva tak rozhodujícím
způsobem jako Augustin tímto dílem "
Jak neobyčejně významné postavení v patristice Augustin zaujímá, lze poznat i podle toho,
že jeho dílem bylo na několik století uzavřeno formování dogmatu. Vše, co následovalo, již nebylo ani tak originální tvorbou, nýbrž, ale spojí až do nástupu scholastiky, jen teologickou a filozofickou prací zaměřenou na zdomácňování, komentování a uchovávání vytvořeného - proto také v našem úvodu, zaměřeném jen na to nejpodstatnější, věnujeme ostatním filozofům mladší patristiky jen skrovný prostor.
Vliv augustinských myšlenek byl tak mocný, že téměř všechna pozornost celého následujícího údobí raného středověku se soustředila na náboženskou problematiku a oba jej í póly: Boha a duši - a pro světskou kulturu a vědu zbylo málo místa. Pro Augustina je totiž poznání Boha a láska k němu jediným cílem, který je hoden úsilí ducha. Snahy, které míří jen k vědění kvůli vědění nebo kvůli vnějším cílům, jsou naproti tomu mrtvým věděním a nepotřebnou zvědavostí. "Kdo toto všechno ví a nezná Tebe, je jistě nešťastný, ale šťasten je ten, kdo Tebe zná, i když neví o ničem jiném. A kdo zná oboje, Tebe i ostatní věci, nebude tím ostatním šťastnější než Tebou samotným."
2. Augustinova filozofie
Augustinova filozofie podle názoru jednoho z jejích nejlepších znalců není systematická.
V celek ji spojuje základní křesťanské ladění a osobnost jejího tvůrce. Tato osobnost má
ovšem více vrstev, je neobyčejně bohatá, široce
otevřená a nikoli bez vnitřních napětí. A přece ve všem, co píše, "v rozechvívající
sebereflexi Vyznání, v trpělivé, klidné záři knihy o Trojici, v upřimném hledání jeho
dialogů, v brokátové nádheře žalmů, v slavnostní věcnosti obhájce Boha" je každá věta
nezaměnitelně augustinská. Výběr následujících myšlenek a hledisek proto není systematický,
nýbrž je veden snahou nechat vystoupit svébytnost tohoto duchovního světa, založenou v
osobnosti svého tvůrce.
Hlubiny duše
'"Jest to něco tak úžasného, můj Bože, tak hluboká a nekonečná rozmanitost! A to jest můj
duch, to jsem já sám! Co jsem tedy, můj Bože? Jaká jsem bytost? ;! Rozmanitý život, plný
proměn a přitom nekonečný! Hle v prostranstvích,
skrýších a nesčetných jeskyních mé paměti, jež jsou přeplněny nesčetnými druhy věcí, ať
jsou tam skrze představy jako tělesa, nebo skrze sebe samy jako vědy, nebo skrze jakékoliv
pojmy a'poznatky, jako hnutí mysli, která paměť přece chová, i když jich duch nevnímá,
poněvadž vše jest v duchu, co jest v paměti - v těchto prostranstvích paměti se procházím
a probíhám sem tam, pronikám dokonce jak daleko mohu a - nikde není konce. Tak veliká
jest síla paměti, tak veliká životní síla v živoucím smrtelném člověku! "
Také velcí řečtí myslitelé, především Hérakleitos a Platón, sestoupili do hlubin lidské
duše. Augustin se od nich odlišuje větší ostrostí psychologického pohledu, ale především
vášnivostí pohledu na sebe a sebekritiky, vášnivostí, jež obnažuje i to nejvnitřnější a
osobní, krutostí a nespoutaností, s níž to v generální zpovědi svých "Vyznání" předkládá
očím světa. Taková otevřenost byla Řekům cizí; že něco takového, dokud vůbec, vyslovovali
v mytologickém hávu nebo zakrývali maskou.
Neustálé pronikání do propastí nitra vede Augustina k prvním objevům onoho temného okrsku
v nás, který později psychologie nazvala nevědomím. Jak tomu je, ptá se např. ve svých
zkoumáních paměti, když jsme něco zapomněli a znovu to hledáme? Kde to hledáme? Přece v
paměti, z níž to právě vypadlo!
Nalezneme-li to pak, např, když nás k tomu druhý přivede nebo se to dostaví samo od sebe,
říkáme: To je ono! Jak v tom můžeme neklamně poznat to, co hledáme? "Duch tedy jest
příliš omezený, aby pochopil sám sebe! A kde jest asi to, čeho sám o sobě nechápe? Snad
mimo něj a ne v něm? Jistě ne mimo; proč tedy toho nechápe? - Z toho všeho mne uchvacuje
veliký údiv a jímá mne
' hrůza. A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám
mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům , hvězd - sebe však zanedbávají ..
"Cogito, ergo sum"
Čím více se pokoušíme prozkoumat hlubiny našeho nitra a čím více při tom zakoušíme jeho
bezednost, tím naléhavěji potřebujeme pevný orientační bod, Kde ho hledat? Augustin ho
nalézá, jako před ním Indové, jako 1200 let po něm
, Descartes, přímo ve vlastním nitru, totiž v tom, co je nepevné, v nejistotě, v
pochybování. Jestliže mohu pochybovat o všem, přece nikoli .o tom, Že pochybuji, tj. že
myslím, že jsem myslící bytost. Tak se pro Augustina, stejně jako pro Descarta, stává
sebejistota myšlení neotřesitelným východiskem.
Nauka o Trojici
Od právě uvedené věty je již jen krok k mystické myšlence, kterou Augustin také vyslovuje:
,;Proč chceš bloudit venku? Vrať se do sebe sama, neboť v nitru dlí pravda!" Proto se na
něj mohli odvolávat mystičtí myslitelé pozdější doby. Ona věta by dále, kdyby u ní
Augustin zůstal, snadno mohla vést k názoru, který by byl blízký Indům a který by ve všem
vnějším viděl jen výtvor myslícího ducha. A tak byla také mnohými pochopena. Augustinovo
myšlení však postupuje v podstatě jinou cestou. Hledá "příčinu pohybu, již nelze
ztotožnit s našimi lidskými silami, nadřazenou, zavazující instanci vlastní
výsostnosti, hlas, který není ozvěnou našeho: pravdu .. " Augustin sám říká: "Chci
nad svou schopnost, která se jmenuje paměť, nad ni, abych dosáhl k tobě, sladké světlo
! "Nalézá pravdu a světlo v Bohu - v Bohu, kterého sice nemůžeme poznat a uchopit,
před nímž naše myšlení a všechny jeho kategorie selhávají, neboť on je velký bez
kvantity, dobrý bez kvality, přítomný bez prostoru, věčný bez času - ale zjevil se nám
ve svém Božím slově.
To vede Augustina k odmítnutí každé filozofie, která by svět chtěla prohlásit za výtvor
lidského ducha, každého pokusu nalézt pravdu pouze ponořením do lidského nitra: Poznání
neplodí to, co lze poznat, nýbrž existuje skutečnost, která trvá ze sebe, nezávisle na
našem myšlení, řád a skutečnost Boha. To Augustina dále vede ke zcela výslovné nauce o
podstatě Boha jako trojjedinosti. Z nauky o Trojici odstraňuje poslední zbytek podřazení
Syna Otci, které pochází od Órigena a ariánů. "Božská substance" existuje ve třech osobách
: Otci, Synu, Duchu svatém - a v každé existuje celá. K objasnění tohoto pro rozum těžko
uchopitelného dogmatu používá Augustin analogie s lidskou duší: Tím, že duše vytváří z
bytí, života a poznání (nebo jak říká na jiném místě, z bytí, vědění a života) jednotnou
bytost, je symbolem tajemné božské Trojice; a to je víc než pouhé srovnání, neboť člověk
byl stvořen podle obrazu Božího.
Stvoření a časovost
Několik nejgeniálnějších Augustinových myšlenek se týká problému času. Augustin sdílí
křesťanský názor, podle něhož Bůh stvořil svět z ničeho podle své vůle. Tím vyvstává
propast mezi nicotností stvořeného a božským bytím, která je nejostřeji vyjádřena ve
vztahu věčnost Boha k pouhé časovosti všeho stvořeného.
"Ty však, Bože, má útěcho, jsi můj věčný Otec! Já však jsem se zcela rozptýlil v otázce
času, jehož řádu neznám. Bouřlivý neklid drásá mé myšlenky, tento takřka morek mé duše,
pokud zkušen a očistěn ohněm Tvé lásky úplně s Tebou nesplynu." Augustin podrobuje čas
psychologické analýze. Odhlédneme-li od Indů, nemá jeho zkoumání časového vědomí a
prožívání času do té doby v dějinách filozofie obdoby. Zjišťuje, že čas nelze oddělit od
našeho vědomí. Co je vlastně na čase skutečné? Při přesnějším pohledu jen přítomnost,
bezprostřední teď. Minulost existuje jen v naší vzpomínce.
Budoucnost je pouze v našem očekávání. Ani jedno není vlastně skutečné. Omezenost našeho
lidského vědomí je s to uchopit to, co je stále jsoucí, jen v jevové formě následnosti.
Co;se.nám ale vynořuje v nepřetržitém sledu ze skrytosti a míjí nás, to vše je před okem
Boha stejně přítomné. "My, naše dny a doby, vše to prochází )boží rukou: " - Jen jedním
slovem budiž poukázáno na to; jak těsně se tyto myšlenky. stýkají s nejmodernějšími
fyzikálními názory, které se objevily jako důsledek teorie relativity.
Ještě na jednu Augustínovu myšlenku o čase chceme upozornit, totiž na tu, že čas může být
pouze tam, kde je ,svět, a tudíž změna; že tedy Bůh nemohl svět stvořit až po uplynutí
nějakého určitého času, že spíše čas i svět musely vzniknout nutně jen společně.
"Rozlišuje-li se totiž správně věčnost a čas, protože času není bez nějaké pohyblivé
proměnlivosti, kdežto ve věčnosti žádné změny není: pak vidí každý, že by bývalo nebylo
časů, kdyby nevzniklo stvoření, které by nějakým pohybem něco změnilo; a když v tom
pohybu a změně ustávají i nastávají neustále jiné a jiné věci, jež zároveň býti nemohou,
mají za následek v kratších či delších dobových intervalech čas. Když tedy Bůh, v
jehož věčnosti není vůbec žádné změny, je tvůrcem a pořadatelem všeho, nechápu, jak o
něm lze říci, že stvořil svět po rozloze časů - leda bychom řekli, že už před světem
bylo nějaké stvoření, jehož pohyby způsobily běh časů ... Svět bezpochyby nebyl
stvořen v čase, nýbrž s časem. Neboť co vzniká v čase, jednak vzniká po nějakém čase,
jednak před nějakým časem, po tom, který je minulý, a před tím, který je budoucí;
ale žádného minulého času býti nemohlo, ježto nebylo žádného stvoření, jehož
proměnlivými pohyby by se čas uskutečňoval. Leč svět byl stvořen s časem, jestliže
při jeho stvoření vznikl proměnlivý pohyb."
Je vidět, jak Augustin zápolí s jazykem, aby teologickou formou vyjádřil něco, co dnešní
přírodověda říká matematicky. Odhlédneme-li však od rozdílu ve vyjádření, souhlasí
Augustinova myšlenka s nejmodernějšími kosmologonickými teoriemi (teoriemi o vzniku světa).
Svoboda vůle a predestinace
O svobodu lidské vůle - jeden z nejobtížnějších problémů filozofie i každého náboženství
- propukl v Augustinově době spor. Britský mnich Pelagius zastával názor, že člověk se
rodí svobodný a bez hříchu; může dosáhnout blaženosti vlastními silami, bude-li se totiž
držet vzoru a učení Krista. Pelagius nalezl četné stoupence hlavně ve východní církvi.
Do fronty jeho odpůrců se však zařadil Augustin, který brzy do sporu zasáhl svou závažnou
naukou o predestinaci (božském předurčení).
Podle tohoto učení se pouze Adam jako první člověk narodil svobodný a bez hřichu.
Měl možnost řídit se Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelností. Protože však Adam, sveden
satanem, propadl hříchu, jsou všichni lidé tímto jeho hříchem zatíženi jako hříchem
dědičným. Nejsou proto již svobodní, musí podle své přirozenosti hřešit a propadnout
smrti - která je podle Pavla odměnou hříchu. Bůh v3ak ve svém milosrdenství vykupuje
lidi svou milostí. Ale nikoli všech lidi! Některé vyvolí, jiné zavrhne, a_to pouze
"podle moudrého a skrytého
zalíbení své vůle", tj. z lidského hlediska libovolně. Je tedy předem věčným úradkem
Božím část lidstva povolána k blaženosti, druhá odsouzena k věčnému zatracení. Toto učení
je zajisté zcela důsledné. Jistě je nelze pochopit, jestliže si neuvědomíme hlubokou
rozdílnost mezi lidmi, která existuje od narození Indové, a také Platón, se ji snažili
vysvětlit tím, že duše si v dřívějších ztělesněních sama zvolila svůj osud. Toto učení
však odporuje našemu temnému pocitu, že my sami jsme, navzdory všemu svědectví zkušenosti,
přece jen pány svého vlastního osudí. A svou příkrostí, s nímž jednu část lidstva vydalo
bezvýchodné bezmocnosti a úzkosti, bylo také v rozporu s vůlí a zájmy církve. Církev také brzy Augustinovu nauku zmírnila a zaujala střední stanovisko mezí čistým pelagíanísmem a přísnou predestínací: Bůh nepovolal ani nezavrhl lidí předem, nýbrž pouze prostřednictvím své vševědoucnosti předem zná jejích konečná rozhodnutí.
Protože Augustin ve své predestinační nauce uznává pouze vůli Boži, bylo pro něho velmi
obtížné vysvětlit vznik zla ve světě. Důsledné by bylo zlo vůbec popřít. A tak na mnoha
místech svých spisů Augustin vykládá zlo jen jako pouhou nepřítomnost dobra, jako je tma
pouze nepřítomností světla. Na druhé straně však člověku, jako byl Augustin, který se ke
křesťanskému náboženství probojoval teprve po těžkých vnitřních krizích, který do té doby
vedl zmatený, vášněmi a smyslovými svody zmítaný život a byl navíc po dlouhou dobu
stoupencem manicheismu, tj . učení, jež stavělo proti sobě dvě prapůvodní říše dobra a
zla, takovému člověku musela být nesmírná moc zla natolik přítomná, že ji nemohl zcela
popřít nebo pojmout jen negativně jako nepřítomnost dobra. Augustinův postoj k této
otázce (teodiceji) proto kolísal.
Dějiny a obec Boží
Celé dějiny lidstva od stvořeni až po současnost a dále až do konce všech věků předvádí
Augustin ve svém díle jako jedinečný dějinný proces, který probíhá podle Boží vůle a
podle plánu spásy. Goethův výrok, že vlastním tématem světových dějin je boj mezi vírou a
nevírou, vystihuje také základní názor Augustinův. Rozhodující událostí dějin je jednak
to, že se Bůh stal v osobě Syna člověkem, čímž začíná proces oddělování vyvolených od
zatracených, jednak Poslední soud, kterým bude tento proces uzavřen. všichni omilostnění
vytvoří "obec Boží", proti níž je postavena obec pozemská jako uspořádání nutné jen pro
padlé, které je určeno k zániku. Ani "matka církev" není ještě obcí Boží. I v ní jsou
ještě spravedliví a nespravedliví. Přesto je však jejím nedokonalým obrazem a připravuje
ji. Je půdou, na níž Boží říše jednou vyroste. Církev v tomto obraze dějin získává ono
jedinečné postavení, které si od té doby vyhradila: je společenstvím Krista, shromažďuje
podle Boží vůle ty, kteří jsou povoláni ke spáse, a mimo ni není žádné spásy. Proto
lze Augustina označit za opravdového Otce církve, ba za největšího ze všech.
ateismus
mail