Arius
/260-336/ kněz v Alexandrii. Zakladatel ariánství
Tvrdil:,,Jestliže otec zrodil syna, má ten, který se zrodil, počátek svého bytí, a proto je
jasné, že byla doba, kdy syn nebyl; z toho plyne, že syn měl bytí z ničeho.“
Tento jeho názor začal pronikat do Egypta, Libye a dalších měst a provincií. Když to biskup
alexandrijský Alexandr poznal a na vlastní oči uviděl, co se stalo, vzplanul hněvem. Svolal
synodu na, které Aria a jeho příznivce zbavil kněžské důstojnosti.
Napsal
dopis biskupům v jednotlivých městech. Toto však nepřineslo uklidnění, ale právě naopak
rozbroje byly větší a hádanice prudší. Jedni s dopisem souhlasili, druzí ne. Zvláště nikomedský
biskup Eusebius vybízel k odporu, protože jej Konstantin ve svém dopise urazil. Eusebius
měl v té době veliký vliv, a tak jej mnozí následovali. Eusebius psal Alexandrovi, aby ukončil
spor a vzal Ariana nazpět, na druhé straně však vybízel k boji proti Konstantinovi. A tak
se církevní hodostáři častovali urážkami. K ariánům se přidali meletiáni podle sesazeného
biskupa Meletia v Egyptě./Meletius z Lykopolis v Thebaidě. byl sesazen alexandrijským
biskupem Petrem./Petr zemřel mučednickou smrtí za vlády Diokleciána/z mnoha důvodů, především
však, že v době pronásledování zapřel víru a obětoval modlám.
Císař Římský Konstantin se vkládá do tohoto sporu
a posílá Osia biskupa v Cordobě roku 324 do Alexandrie, aby urovnal tento spor. Ani
osobní dopis císaře však neuklidnil spor, a tak se císař rozhodl svolat biskupy do Nicee
v Bithynii. Ariův názor obhajovali Eusebios z Nikodemie, Thognis a Maris. Proti nim
bojoval Athanasius diakon z alexandrijské církve. Tento sbor všech učených biskupů dospěl
k tomuto všeobecně nazývaném:
Vyznání nicejské
,,Věříme v jednoho boha, otce všemohoucího, stvořitele všeho viditelného i neviditelného.
Věříme v jednoho pána Ježíše Krista, božího syna, zrozeného z nezrozeného otce, to znamená
z podstaty otce, boha z boha, světlo ze světla, pravého boha z pravého boha, zrozeného ne
stvořeného, stejné podstaty s otcem, skrze něhož všechno povstalo na nebi i na zemi; který
pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se a stal se člověkem, trpěl, třetího
dne vstal z mrtvých, vstoupil do nebe a přijde soudit živé i mrtvé. Věříme i v ducha
svatého. Kdo říka, že někdy byla doba, kdy Kristus nebyl, dříve než se narodil či že
vznikl z ničeho nebo že se narodil z jiného bytí než z podstaty otce nebo že božím
synem byl stvořen a může se přeměnit a změnit, proti těm obecná, katolická a apoštolská
církev boží vyslovuje anathema.“
Tuto víru podepsalo třista osmnáct biskupů. Nikomedský biskup Eusebius, Nicejský Theognicus,
Chalcedonský Maris, Marmaritský Theon, Ptolemaidský Secundios toto nepodepsali, a tak koncil
vyřkl nad nimi anthema.
Výnos imperátora nařídil Ariovi, Eusebiovi a Theognidovi odejít do
vyhnanství. Eusebius a Theognis napsali žádost, že litují a souhlasí s touto vírou. Bylo
jim dovoleno vrátit se a byli jim rovněž navráceny jejich úřady, oni vyhnali své nástupce
. Konstantin si jich vážil, protože měl za to, že se vrátili od špatného názoru k názoru
opravdovému. Oni však zklamali
List Konstantina biskupům a lidu:
,,Arius napodobuje zvyk bezbožných zločinců, a proto musí po zásluze s nimi sdílet potupný
úděl, jako je tomu u úhlavního nepřítele Porfyria.“/
Porfyrios z Tyru (232/33-304/5) vydal
řadu filozofických, dějepisných a matematických spisů. Jeho úvod k aristotelovské logice
Eisagové se stal ve středověku jednou z nejznámějších knih. Zde nalezneme původ středověkého
boje realismu s nominalismem. V mládí byl stoupencem křesťanství, ale později se stal odpůrcem.
Sestavil patnáct knih proti křesťanství.
Během těchto let vznikly tři hlavní náboženské proudy
1 - arijovci, kteří tvrdili, že syn se otci nepodobá - že mu je anomoios
2 - druzí, kteří tvrdili, že vztah syna a otce nejlépe vystihuje homoiousios
3 - třetí, kteří tvrdili, že Kristus je podřízen otci
Hilarius z Poitiers - biskup od roku 350. Roku 356 jej císař poslal do Frýgie. Tamní náboženské
prostředí mu dávalo najevo svou nelibost, a tak se vrátil do Poitiers, kde zemřel r.356
Spis :Ad Constatium. Tímto spisem se snažil přesvědčit císaře, aby se církev vrátila k nicejskému
vyznání. R.364 napsal Hilarius kritiku církevního vítězství :
,,Je bláhové se domnívat, že skutečná pře Kristovy církve se prosadí světským úspěchem. Šli snad
apoštolové kázat a žadonit o přízeň na dvory mocných knížat? Nedali přednost žalářováním a okovům,
aby tam zpívali chvály Hospodinu? Dnes se naopak církev, kdysi trpící pod bičem pronásledovatelů,
zabydlela se v prostředí vyšších společenských tříd. Proto pravím, že jsme dospěli do doby
antikristovské. Vyslanci antikristovi hledí z myslí vymazat správný názor o tom, čím Kristus
vpravdě je. Tvrdí, že Kristus není téže jedné božskosti s Otcem.“