Aristoteles        
Největší myslitel starověku
384-322 př.n.l.
Narodil se ve Staigeře, v řecké kolonii Thrákii, jako syn lékaře. Jeho otec Níkomachos byl lékařem makodonského krále Filipa II. V sedmnácti letech se stal Platonovým žákem a zůstal v jeho společnosti dvacet let. Po smrti Platóna odešel z Athén.
Vyučoval      v Assu /348-345/         v Mytiléně /345-343/
Od roku 343 byl vychovatelem krále Alexandra. Když Alexandr odešel do Persie, vyučoval v Athénách, kde rozmlouval se svými žáky v podloubích. V Athénách pobyl třináct let. V Athénách rozvinul rozsáhlou badatelskou a učitelskou činnost. Po smrti Alexandra byl Athéňany nařčen z rouhání proti bohům a musel tak uprchnout proto, aby se Athéňané neprohřešili na filozofii podruhé./První provinění bylo proti Sokratovi - je smutnou pravdou, že už v antice bylo provinění proti bohům tak strašným zločinem/
Spisy exoterické - pro veřejnost
Tyto spisy měly většinou formu dialogu. Dochovaly se však pouze zlomky.
Spisy esoterické - odborné
Tyto spisy nebyly určeny pro uveřejnění. Byly to zápisky pro přednášky plné vsuvek, doplňků.
Spisy o logice.
Souhrně se nazývají Organon.
Kategorie                                - popis deseti elementárních částí řeči, k nimž dospěl anylýzou logických soudů.
Peri herméneiás                     - O vyjadřování - o poměru mezi větou a soudem
Analytika protera                   - První analytiky - o úsudcích zvláště o kategorickém sylogismu
Analytika hystera             - druhé analytiky -o definici, logickém dělení, metodice vědeckého důkazu.
Topica                         - o úsudcích z pravděpodobnosti a jejich využití v rétorice.
Peri sofistikón elenchón                    - O sofistických důkazech - o logicky nesprávných důkazech.
Spisy ontologické
Metafyzika     - soubor pojednání o základních principech jsoucna. Spis není jednolitým dílem, je sestaven z různých prací v různých období.
Spisy přírodovědecké
Fysiké akroásis     - základy přírodní filozofie - o látce a tvaru, účelnosti, pohybu, prostoru, čase atd.
Peri úranú             - o struktuře vesmíru.
Peri geneseós kai fthorás         - pojetí vzniku a zániku.
Meteórologika           - o přírodních procesech probíhajících v tzv. sublunární oblasti
Hai peri ta zóa historiai         - základní spis o zoologii, popisuje v ní základní části živočišného organismu, způsob života, rozmnožování a další.
Peri zóón morión       - popis částí živočišného organismu a jejich funkcí.
Peri xóón geneseós - o způsobu rozmnožování živočichů a problémech genetických.
Peri psýchés - obsahuje Aristotelovu psychologii a teorii poznání.
4. Spisy etické a politické:
Éthika megala -velká etika
Éthika Eudémeia
Éthika Nikomacheia
Tyto spisy obsahují trojí zpracování Aristotelovy etiky. Nejvyzrálejší a nejobsažnější je Etika Níkomachova. Velká etika byla donedávna skoro všeobecně považována za pozdější výtah (pořízený v peripatetické škole) z obou rozsáhlejších spisů, ale v poslední době byla vyslovena hypotéza, že jde o první náčrt Aristotelova etického učení.
Polítika -               Aristotelova teorie státu, jedno z jeho nejcennějších děl. Před napsáním tohoto spisu shromáždil materiál o ústavách 158 stv. států. Ze studií o ústavách se zachovala jen Athénaión politeiá (Athénská ústava), nalezená r. 1890 na egyptském papyru: Aristoteles v ní podává historický přehled o vývoji athénské ústavy i systematický výklad o athénském státním zřízení v jeho době. Nález tohoto spisu podstatně obohatil naše informace o athénském městském státě.
5. Spisy o slovesném umění:
Peri poiétikés              (lat. Poetica, Poetika) _ základy Aristotelovy estetiky; z lit. druhů pojednává podrobněji jen o eposu a tragédii.
Techné rhétoriké           (lat. Rhetorica, Rétorika, 3 kn.) výklad o teorii řečnictví (o druzích řečnictví, ó řečnických důkazech, o prostředcích přesvědčování atd.).
V souboru Aristotelových spisů se také vyskytují některé, jejichž pravost je sporná,
např. Katégoriai (viz výše), Méchanika aj.,
některé další jsou evidenmě nepravé, např.;
Peri kosmú (O vesmíru), Problémata (Problémy), Oíkonomíkos (O hospodářství).
Aristotelův filosofický vývoj nebyl až do začátku 20. stol. znám: Průkopnickou práci pro jeho objasnění vykonal německý badatel W. Jaeger, jenž hledal vývojové vrstvy v jeho spisech, zvláště v Metafysice. Za hlavní směr vývoje Aristotelova myšlení pokládal postupný přechod od spekulativní filosofie platónského typu k empirické vědě. Aristoteles byl polyhistorem a jeho osobní přinos k rozvoji mnoha filosofických i vědeckých disciplín byl výjimečně velký, Za největší Aristotelův čin bývá považováno, že jako první v dějinách myšlení vytvořil základy formální logiky, a to logiky pojmové. Logiku pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti a soubor jeho logických spisů dostal později název Organon (Nástroj). A tu formuloval základní logické zákony: zákon sporu a zákon vyloučeného třeůho, popsal logické kategorie, jichž je podle jeho analýzy celkem deset (substance, kvalita, kvantita, vztah, místo, čas; poloha, mít, konat a trpět). Vypracoval učení o soudu, úsudku, definici, dělenf pojmů a generalizaci,
Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho ontologie (nauka o jsoucnu), kterou nazývá "první filosofií" a jež vznikla z kritického přetvoření Platónovy teorie idejí. S Platónem se zásadně rozchází v tom, že neuznává ideje odloučené od vnímatelných věcí. Na otázku, zda "jest nějaká koule, mimo vnímatelné koule, nebo dům mimo domy z cihel", odpovídá rozhodným "ne". Jinak však shodně s Platónem rozeznává na každé věci látku a tvar (morfé; -~eidos).
Ke vzniku konkrémích věcí je podle Aristotela třeba čtyř faktorů:
látky, tvaru, účelu a hybné příčiny.
Např. při vytvářenf sochy je bronz látkou, sochař hybnou příčinou a idea sochy v umělcově hlavě je účelem, který se po dokončení práce stane tvarem sochy. Formování látky může do určité míry probíhat stupňovitě: země je látkou pro vznik kovu, kov je dále látkou pro vánik sochy apod. Z genetického hlediska je látka možností, tvar skutečnosri; přechod z možnosti do skutečnosti se realizuje pohybem. Skutečnost je vyšší a lepší stupeň existence než možnost. Změnu možností ve skutečnost může působit jen taková příčina, která je sama skutečností. Vzhledem k tomu, že svět i dění v něm je věčné, musí existovat příčina pohybu, která je rovněž věčná, avšak nehybná. Tak dochází k pojmu prvního hybatele - boha, jenž sám je nehybný (próton kfnún akínéton); charakterizuje jej jako čisté myšlení, jež myslí samo sebe (noésis noéseós). Prvni hybatel, protože je absolumě dokonalý, uvádí hmotný svět do pohybu jako předmět lásky. Tento první hybatel, odpovídající Platónově ideji dobra, je rozum, účel a zákon, který je nejvyšší zárukou řádu ve světě.
Aristoteles zamítl Platónovu teorii anamnése a zdůraznil význam smyslového poznání. Podobně jako u Sókrata a Platóna jsou i u Aristotela ya cílem poznání pojmy, jimž v objektivní realitě odpovídají tvary. Poznání tvarů není možné bez pozorování mnoha jednotlivých věcí.
Dalekosáhlý vliv měl Aristotelův názor o stavbě vesmíru, jejž v podobě upravené Klaudiem Ptolemaiem přejal středověk. Struktura vesmíru je podle Aristotela věčná a jsou v ní dvě podstatně rozdílné oblasti. Vznik a zánik existuje jen v pozemské oblasti (sublunámí, "pod měsícem"), která se skládá ze čtyř elementů, jimž je vlastní pohyb nahoru, resp. dolů. V oblasti "nad měsícem" se rozprostírá svět nebeských těles, vybudovaný z pátého živlu, éteru (aithér). Jako dokonalý element se éter pohybuje i dokonalým, tj. kruhovým pohybem. Měsíc, slunce, planety a stálice jsou upevněny na neviditelných sférách a spolu s nimi se otáčejí ve věčně stejných kruhových drahách kolem země, jež je středem vesmíru. Nejvzdálenější od země je sféra stálic, kterou uvádí do polaybu sám první hybatel: Aby bylo možno vysvětlit pozorované úchylky od kruhové dráhy v oběhu planet (epicykly) apod., bylo nutno předpokládat řadu sfér pomocných (bez nebeských těles), takže jejich celkový počet je podle Aristotela 56. V tomto bodě se Aristoteles opíral o teorie vynikajícího astronoma a matematika Eudoxa z Knidu. Působení prvního hybatele se přenáší ze sféry stálic na sousední sféru, z té opět na další atd.; pohyby slunce vyvolávají v pozemském světě pravidelné střídání dne a noci, ročních období a ostatní změny, které s tím souvisejí (sr. astronomie ).
Velkou pozornost věnoval Aristoteles zkoumání živé přírody a stal se zakladatelem několika óiologických disciplín. Při výkladu organické přírody důsledně uplatňoval teorii o tvaru a látce a s ní související teleologický princip. Příroda si počíná podobně jako řemeslník nebo umělec: nic nedělá bez záměru a každý její pohyb směřuje k realizaci nějakého cíle. U živého organismu je tělo látkou a duše tvarem (řec. entelecheia). Při vzniku živočicha nebo rostliny působí duše jako dynamická síla, jež vyvolává v látce pohyb, a tím postupně uskutečňuje svůj vlastní tvar. Samčí semeno považuje za nositele aktivního tvaru, z kterého se vyvine duše budoucího živočicha; samičí vajíčko za látku, z které se vytvoří tělo živočicha. Ve shodě s obecně rozšířenými stv. představami, které byly podmíněny nedostatečnými možnostmi přesného pozorování (neexistoval mikroskop), se domníval, že některé druhy nižších živočichů (např. koryši, hmyz, ryby, žáby) vznikají samoplozením. K tomuto procesu podle něho dochází působením životaplodné látky (pneuma) na bahno, tlející látky apod. Aristoteles prozkoumal přibližně 500 živočichů a provedl jejich klasifikaci.
Vykonal průkopnickou práci také ve zkoumánf stavby živočišného těla, i když jeho výzkumy v této oblasti již dávno zastaraly. Za centrum duševního života považoval srdce, kdežto mozek je podle něho žláza k ochlazování krve. Při biologických studiích používal srovnávací metody; srovnával živočišné orgány podle jejich tvarů i funkcí. Porovnával i životní cyklus rostliny a živočicha a snažil se definovat rozdíl mezi nimi. Člověka pokládal za tvora, jenž je nejvíce účasten božství, protože jedině v jeho duši je rozum. Nejvyšší část rozumu, tzv. činný rozum, který poztiává tvary a vytváří pojmy, je nesmrtelná (sr. biologie, zoologie). Člověk se liší od ostatních živočichů i tím, že je svou přirozenosti tvor společenský (xóon polítikon).
Pokud jde o Aristotelovy názory na společnost, považoval za jediný útvar vhodný pro soužití lidí otrokářský městský stát s několika desítkami tisíc obyvatel. Nesouhlasí s teorií sofistů, že společnost vznikla smlouvou mezi jednotlivci, nýbrž považuje-ji za produkt lidské přirozenosti samé. Zakládání rodin a obcí je projevem společenského pudu člověka, který se dovršuje ve vytvářeni státu. Člověk nemúže být člověkem níimo společnost, právě tak jako oko přestává být okem mimo živý organismus. Instituce otroctví je podle Aristotela přirozená. K otroctví jsou předurčeni barbaři, protože prý "barbar a otrok je od přírody totéž". Další přirozená nerovnost je mezi muži a ženami. Ženy jsou méněcenné, protože jejich rozumová stránka není dost silná, a musí se proto podřizovat mužům. Ve shodě se svým empirickým zaměřením nepovažuje jedno určité zřtzení za nejlepší, nýbrž mezi správná řadí monarchické, aristokratické i demokratické typy ústav, pokud je jejich cílem zajišfování blaha občanského kolektivu. Za relativně nejlepší a nejstabilnější považuje stát, v němž má silné postavení třída středně zámožných občanů. Svobodní občané se nemají zabývat výrobní činností, protože ta jim odnímá čas nezbytný pro vykonávání občanských povinností.
Za cíl individuálního života pokládá Aristoteles trvalé štěstí (eudaimoniá). Podle toho, v čem je možno spatřovat obsah štěstí, rozeznává tři typy života:
život rozkošnický,politický a teoretický.
Nejvýše staví život teoretický, poněvadž se v něm nejvíc uplatňuje činnost rozumu, kterým se člověk liší od zvířat a podobá bohům. Ctnosti dělí na rozumové (dianoetické) a mravní (etické v užším slova smyslu). Mravní ctnosti jsou středem mezi dvěma krajnostmi, např. statečnost je středem mezi zbabělostí a nerozvážnou smělostí, štědrost mezi marnotratnoatí a lakotou apod. Vnější dobra jako zdraví, urozenost, krásus zdravé potomstvo a dobré přátele považuje Aristoteles za nutný předgoklad štěstí. Ideálem etiky je občan s bohaté rozvinutými společenskými vztahy. Vcelku je jeho etická soustava zesystematizovanou a zintelektualizovanou etikou řeckých městských států.
Velmi podnětné myšlenky, které měly silný vliv v pozdějších dobách, vyslovil v oblasti estetiky. Základ jeho estetiky je realistický. Umění chápal jako tvůrčí "napodobováni" (mimésis) typických stránek skutečnosti. Zvláště pozoruhodný je Aristotelův názor na psychologickou funkci tragédie, jejíž předvádění má v duši diváka navodit očistný proces (katarze).
Aristoteles byl horlivě studován a komentován v pozdní antice, zejm. od přislušníků vlastní školy a od novoplatóniků. Další osudy Aristotelovy filosofie jsou dány rázem jeho filosofování, protikladným filosofování Platónovu. Proti spekulativnímu metafysickému idealismu Platónovu tu stojí Aristotelův realismus, založený až pozitivisticky na empirii. Proto v dobách oživeného zájmu o metafysické problémy vždy znovu ožívá Platón a naopak. V tomto smyslu bývají v celém průběhu evr. filosofického myšlení oba myslitelé stavěni proti sobě, přičemž jednou ten, jindy onen nabývá převahy. Jen eklektikové je nechávají vedle sebe.
Ve středověku přesáhlo učení Aristotelovo brzy rámec peripatetické školy. Aristotelskou logiku převzali i platónovci a stoikové; na stoiky nadto působila aristotelská fysika. Jen Aristotelova metafysika (tj. "první filosofie") se silně uplatnila v peripatetické škole až koncem starověku. Plótínos spojil Aristotelovo učení o látce a tvaru s Platónovou naukou o ideách. Jinak převládl na dlouhá staletí Platón, ovšem různě interpretován, jak pohanskými platóniky a novoplatóniky, tak později křesťanskými mysliteli, z nichž největší byl -Augustinus. Ve středověku poměrně brzy převládl racionálně střízlivý, silně přetvářený v duchu křesťanské církve. Aristoteles scholastiků není však příliš podobný Aristotelovi skutečněmu. Scholastika vyšla z řec. patristiky a převzala z ní i metodu; usilovala o spojení různorodých myšlenkových odkazů v ucelenou jednotu. Vždy znovu se však objevovalo kolisání mezi augustinovským platónismem a Aristotelem. Bylo to stálé kolisání mezi mystikou (citově určeným zřením) a ratio (snahou jasně poznávat rozumem na základě empirie), popř. mezi voluntarismem a intelektualismem. Původně byl scholastice Aristoteles jen učitelem myšlení, a to svými spisy logickými s etickými, kdežto v přírodní filosofii, v estetice a v metafysice vládl Platón.
Ve 12. stol. došlo k rozhodnému obratu ve prospěch Aristotela. Tíhnutí k vědeckému poznávání, a tedy i k aristotelismu, bylo tehdy všeobecné: nejen v křesťanstvu, ale i v islámu a židovství. A tak k lepšímu poznání Aristotela přispěli nejprve myslitelé arabští, už od 9. stol., Al-Kindi (870), Al-Fárábí (950), Ibn Síná (Avicenna, 980-1037) a Ibn Rušd (Avaroes, 1126 až 1198) . Islám se dostal do styku s řec. kulturou přes Byzanc: Převzal z ní leccos a rozvijel po svém dále. Tak se řec. kultura šiřila v ohromné arab. řiši, která vznikla ve Středomoří. Arabové převzali řec. dědictví, ale založili také novou vědeckou tradici. Své reálné matematicko-přirodovědecké poznání podpírali antickou přirodovědou a filosofií, zvláště aristotelovskou. Poznanou řeckou kulturu pak, v první řadě právě Aristotela, zprostředkovali přes Sicílii a pyrenejský poloostrov Západu. Svou vědu pěstovali bez předsudků, nesnažili se ji spojit ani s islámem. Snad nejvíce udělal pro poznání Aristotela španělský Arab Averroes. Jeho učení, averroismus, se šířilo Evropou, i když bylo církví pronásledováno. Averroismus latinský rozkvetl zvláště na artistické fakultě v Paříži, odkud nacházel i nové cesty dál. Odlučoval ponenáhlu antiku od křesfanství, filosofii od theologie. Aristoteles byl tu po vzoru Averroesově vykládán ze sebe. Racionálně chápaný A. bránil harmonizačním tendencím s křesťanstvím a svým důrazem na svézákonnost lidského jednání ve smyslu eudaimonistické nauky ohrožoval církevní morálku. Mimoto se takto chápaný Aristoteles už přestával starat o víru a zjevení, protože mu šlo o poznání skutečné pravdy.
Z žid. myslitelů se Aristotelem zabýval nejvýznamnější z nich, Kordovan rodem jako Averroes, Moses ben Maimon čili Maimonides (1135 až 1204). Uctíval Aristotela jako největší autoritu po starozákonních prorocích a z aristotelské moudrosti vyvozoval i náboženskou snášenlivost.
V záp. křestanství se ve vrcholné a pozdní scholastice Aristoteles nakonec stal absolutní autoritou, "Filosofem" katexochén. Zásluhu o to měli dominikáni Albertus Magnus (asi 1193-1280), scholastický metafysik a přírodní filosof, a jeho žák Tomáš Akvinský (1225-1274). Oba uložili výsledky svého spekulování v rozsáhlých, systematicky uspořádaných Summách. Albert Veliký vyložil jako první z křest. myslitelů celé Aristotelovo Organon. Proti výkladům Arabů však stavěl křesťanský výklad Aristotela. Přitom Aristotela spíše parafrázoval, kdežto Tomáš jej komentoval i filologicky. Tomáš byl důsledný aristotelovec; ale u něho je možné mluvit o principiální a metodické aristotelizaci filosofie a theologie vůbec. Vlivem obou se stal Aristoteles na vrcholu a na konci středověku mistrem mudrců, také Dantovi (1265-1321). Dante byl dotčen i Aristotelovou naukou o státě, která se šiřila zároveň se studiem řím. práva od konce 11. stol., zvl. zásluhou právnické university v Bologni. Vzestup řimského práva šel ruku v ruce se vzestupem aristotelské filosofie, která dokonce nepřímo hrála úlohu i při počátcích snah o národní státy. Tomáš Akvinský hleděl obnovit Aristotelovu nauku o společnosti a státě, vycházeje z Aristotelových etických základů a z jeho nauky o účelu státu. Ale už o půl století později byzantský vykladač Aristotela Marsilius z Padovy (ve spise Defensor pacis, 1324) vytyčuje na rozdíl od Tomáše Akvinského a Danta - nauku o suverenítě lidu, dovolávaje se Aristotela. Aristotelsky se pak argumentovalo v teoriich o státě až hluboko do 15. stoleti. Autor četných komentářů ke spisům Aristotelovým, žák Dunse Scota Walter Burleigh (Burlaeus, 1275 až 1343) komentoval s živým smyslem pro potřeby doby též Aristotelovu Politiku, stejně jako o něco mladší franc. scholastik Jean Buridan (1308-1358).
Významné bylo, že ve 13. stol., kdy bylo Pierrem de Poiriers ( I204) dobře zhodnoceno celé Aristotelovo Organon, došlo k poznání nových spisů A-lových, hlavně přírodovědeckých. Ale aristotelovská přírodověda narazila na prudký odpor platóniků, zvl. v Paříži. Od r. 1210 byl Aristoteles opětovně zakazován, ale marně; v r. 1215 byly výslovně povoleny jeho spisy dialektické, tj, logické, ale zákaz postihl jeho metafysiku a přírodní filosofii. Avšak leckde, zvl. na oxfordské universitě hlavně vlivem Rogera Bacona (asi 1214-1294) , nadešel odvrat od filosoficko-thetitogického vědního ideálu středověkého a s pomocí antiky se rodila orientace nová, zaměřená na studia matematicko-přírodovědecká a filologická. Tu se právě proti theologii dostala ke slovu tzv, studia humana, spojení přírodovědy s filologif, jednota věd přírodních a duchovních. I k tomu přispělo poznání pravého Aristotela, díky důkladným studiím averroistů, zvl. Sigera z Brabantu (asi 1235-1284). Z Aristotela se stal praecursor Christi in naluralibus (předchůdce Kristův ve věcech přírodních).
Renesance s sebou přinesla opět obrat od Aristotela k Platónovi; opět se tvrdilo, že nauky Platónovy a Aristotelovy jsou neslučitelné. K boji mezi stoupenci obou filosofů došlo zvláště na koncilu ve Florericii r. 1438, kde se jednalo o sloučení drkve východní se západní. Tam vystoupil proti Aristotelovi "Platón 15. století", scholastícky dobře školený Geórgios Gemistos Pléthón (1355-1450), jenž se tu seznámil s Cosimem de. Medid a podnítil jej k založení platónské akademie florentské. Učinil tak spisem o rozdílu mezi Aristotelem a Platónem. Argumentuje křesťanskými důvody: A, připisoval hvězdám duši, nevěřil v nesmrtelnost duše a v posmrtnou odplatu, bůh mu nebyl stvořitelem světa a podobně. Aristotela hájili, také křestanskými argumenty, řečtí učenci, předevšfm Aristotelův komentátor Geórgios Gennadios (t 1464). Ten ukazoval, že oba ant. filosofové se příliš nelišili, že byl systematik a nemísíl různé vědy jako Platón, že Aristotelův bůh neni jen počátek všech věcí, nýbrž i jejich stvořitel, a že Platón neměl o věčnosti jasno. Druhým odpůrcem Platónovým byl filolog a překladatel Platóna i Aristotela do latiny, Geórgios Trapezúntíos (z Trapezúntu, 1396 až 1484), jenž vystoupil ostře proti Platóaovi spisem Comparatio Platonis et Aristotelis (Srovnání Platóna s Aristotelem); to opět vyvolalo obhajobu Platóna z pera Pléthónova žáka, kardinála Béssarióna. Béssarión, ač platónik, uznával i dílo Aristotelovo, jehož Metafysiku sám přeložil do latiny, ale Platón byl podle něho křesfanství bližší jak svou naukou, tak cnostným životem. Na shody v učení Platóna a Aristotela poukazoval koncem 15. stol. také člen florentské akademie Giovanni Pico della Mirandola (1463-1494): rozdílů není tolik, až na východisko, jež je u Aristotela senzualistické. Jiní vystupovali za renesance přímo proti Aristotelově metafysice, protože odporovala renesančnímu sklonu k pantheismu, ale i proti jeho logice. A. měl za renesance stoupence i mezi averroisty a alexandristy (nazývanými podle naturalisticky zaměřeného athénského peripatetika ze zač. 3. stoi. n. 1. Aleaandra (4) z Afrodisiady, známého především jako komentátora Aristotelových spisů přirodovědeckých a spisu O duši. Obojí se shodovali v tom, že osobní nesmrtelnost nepadá v úvahu. Ale alexandristé šli dále: nechtěli uznat ani nesmrtelnost rozumné části duše, všem lidem společné. Brzy se však počalo útočit proti oběma ant. předchůdcům, když překáželi zrodu a rozvoji nové filosofie. Proti A-lovi se ostře postavil Chorvat Pranjo Petrič (Patrizzi, 1529-1597), jemuž je Aristoteles catholicae fidei adversarius (protivník kat. viry), kdežto Platón je její consors (společník). Petrič podal důkladný rozbor A-lovy filosofie a odmítal jeho základni pojmy: látku, tvar, pohyb. P. Bacon (1561-I626), který budoval nový systěm indukdvni logiky, chtěl dát najevo svůj rozchod s tradiční aristotelovskou logikou již v titulu svého hlavního spisu, jež nazval Novum orgaman (Nové organon).
Jiné byly motivy přotiaristotelovskéha hnutí od zač. 17. stoletf. Souviselo to se snahami o vytvořeni nověho obrazu vnějšího světa, přírody. Renesanční animismus tu byl nahrazován strohými koncepcemi mechanistickými. Odtud i odpor proti A-lovým substanciálním formám a snahy po návratu k Epíkúrovi, ba až k Démokritovi (k atomismu). Tak napsal Petrus Gassendi (1592-1655) své hlavně Lucretiem ovlivněné Exercitationes paradoxicae adversus Arůtotelem. K Démokritovi vzhlížel s úctou sám Galileo Galilei (1564-1642). Novým pojetím byli zasaženi i Th. Hobbes (1588-1679) a René Descartes (1596-1650); Epikúrem inspirován vydal ,Jean Magnien spis Democritus revivůcens (1646), tehdy se objevil též spis Sébastiena Bassona, v němž obhajoval proti A-lovi přírodnf filosofii, a komentáře k A-lově Fysice,hájícÍ anaxagorovsky pojatou korpuskulární fysiku, jež napsal Claude Bérigard (1578-1663).
V dalším údobí (až do 19. stol.) bylo hodnocení Aristotela doati neurčité; hlavní věcí byla tehdy moderní věda, oproštěná od všeho tradičního nánosu. Ke cti se dostává A.. zase až tehdy, když bylo nutné se opřít proti fantazifm romantické vědy a idealistickým, namnoze abstraktním spekulacím tzv. německé klasické filosofie. Ve druhé čtvrtině 19. stol. nutně počaly ustupovat do pozadí různé idealistické systémy a s nimi i Platón, v úplnosti přeložený Priedrichem Schleiermacherem (1768-1834). Ke slovu se dostaly proudy střízlivější a s nimi realista Aristotelés. Proti hegelianismu používal aristotelismus Friedrich Adolf Trendelenburg (1802-1872) ve svých Historische Beitriige zur Philosophie (3 sv., 1846-67) a speciálně v Elementa logices Aristotelicae (1836) a v Erlduterungen zu den Elementen der aristoteluchen Logik (1842).