Seneca:list Polybiovi
    Když jsem ho zplodil, věděl jsem, že mu je určeno zemřít. Všichni jsme k tomu vychováni, každý, kdo přijde na svět, je předurčen k smrti. Radujme se z toho, co nám bude dáno a vratme to, až budeme vyzváni. Osud se zmocní jednoho dřív, druhého později, nikoho nevynechá. Duše ať je připravena a ať se nikdy nebojí toho, co je nevyhnutelné, ať stále čeká na to, co je nejisté. Celé království se svými králi, celé národy se vším obyvatelstvem vytrpěli svůj osud. Všichni, dokonce vůbec všechno vyhlíží svůj poslední den. Nemají všichni stejný konec, jednoho opustí život uprostřed cesty, druhého hned na začátku, třetího jen stěží propustí v pokročilém stáří, již znaveného a toužícího po odchodu. Všichni míříme na totéž místo, i když každý v jinou dobu. Nevím, zda je pošetilejší neznat zákon smrti nebo nestoudnější vzpírat se mu.
Marcus Aurelius Antoninus
Hovory k sobě - kniha devátá Nepohrdej smrtí, nýbrž ochotně se s ní smiř, protože je to také jedna z věcí, které příroda chce. Neboť něco podobného, jako je například dospívání, stárnutí, tělesný růst a rozkvět, vzrůst zubů a vousů, šedivění, plození, otěhotnění, porod a ostatní přirozené úkoly, jak je s sebou přinášejí období tvého života, je právě i rozklad. Je tedy přirozená povinnost myslícího člověka, aby se nechoval k smrti lhostejně ani odmítavě, ani pohrdavě, nýbrž aby ji očekával jako kterýkoliv přirozený úkon. A jako nyní očekáváš chvíli, kdy ze života tvé ženy vyjde plod, právě tak vítej hodinu, kdy se tvá duše zbaví této schránky. Ale přeješ-li si ještě nějakého obyčejného prostředku pro útěchu, pak tě se smrtí nejlépe smíří pozorování věcí, od nichž se máš odloučit, i lidí, jejichž mravy už nebudou dále tvou duši poskvrňovat. Pohoršovat se nad nimi nesmíš, ano dost málo, nýbrž máš se jich ujímat a je shovívavě snášet, ale nesmíš přitom zapomínat, že tvá smrt nebude odchod od lidí, kteří mají zásady stejné s tebou! Neboť to jediné, jestli vůbec něco, by tě mohlo k životu poutat a na zemi zdržovat, kdyby ti bylo dovoleno žít s lidmi, kteří se dopracovali týchž zásad. Ale zatím pozoruješ, kolik zla vzniká z nesouzvuku pospolitého života, takže máš chuť zvolat :,,Přijď, milá Smrti, raději dřív, nežli se nakonec také sám zapomenu!“
Problém nesmrtelnosti se nevyhnul žádné civilizaci a žádnému z nás. Každý z nás se musí vypořádat z touto skutečností. Smířen z vlastní smrtelností píši tato slova a moje víra se jmenuje život. Jsem štastný za každý den, který mi byl dán. Vím, že ho musím prožít podle svých představ a ne podle jiných. Každá civilizace, každé náboženství dává svou cestu k vypořádání s nesmrtelností. Bohužel jediná cesta je smíření. Smíření s vlastní smrtelností, s vymezeným časem, který je tak krátký. Naše přání nesmrtelnosti zůstane jen přáním. I když jak bychom naložili s nesmrtelností? Každý tvor, každá věc v tomto vesmíru má přesně vymezený konec své existence, bohužel ani ona neví, kdy přijde okamžik poslední. Jediný člověk má možnost odejít z tohoto světa s klidem a důstojností. Poznání nutnosti smrti je pro nás deprimující. I pro mne je nejtěžší vyrovnat se se smrtí. Nikdy se s ní nemohu vyrovnat, ale můžu s tím žít. Snad proto si uvědomuji krásu okamžiku, a snad proto opovrhuji vším násilím, které je kolem mne. Je tragické uvěřit, že jednoho dne musíme opustit vše co, máme a co milujeme. Není však tragičtější věřit ve vlastní nesmrtelnost? Snad proto se učím prožít život tak, abych se nemusel stydět sám před sebou.
Věčnost
Snad každý z nás se zamyslel nad pojmem nesmrtelnosti. A každý z nás ma na to jiný názor. Nesmrtelnost neexistuje a pokud existuje, byli bychom schopni ji přijmout? Jen pouhý náznak toho, že by mohla existovat nesmrtelnost z hlediska materialismu, ve mne vyvolává smíšené pocity. Ano, chtěl bych žít co nejdéle, ale žít tak dlouho, vidět tolik nenávisti, každý den se probouzet do tohoto světa a nemít možnost odejít ve mne nebudí zrovna radostný pocit. Jsme však smrtelní, a s tím se musím vypořádat, ale ani to není lehké. Svíravý pocit blížící smrti mě jen ukazuje, kolik věcí bych chtěl vidět, kolik věcí prožít. Asi se nikdy doopravdy nesmířím se smrtí, ale musím ji přijmout, protože je součástí života. Děsím se chvíle, kdy smrt se přiblíží. Ale již jsem se smířil. Proto se snažím žít, abych mohl umřít.
Každý národ má svůj lék na nesmrtelnost a každý národ jej jinak využívá.
Mnohé z nás neustále provází myšlenka na smrt a nesmrtelnost. Pocit, že jsme smrtelní, v nás může vyvolat stísňující pocit marnosti našeho žití. Bohužel smíření s pocitem, že jednoho dne opustíme tento svět, není jednoduché, ale je základem Šťastného prožití života. Zrod a smrt jedno jsou, neboť jsou bratr a sestra. Jedno bez druhého nemůže být, a tak společně provází náš život. Člověk se rodí, aby umřel, jak strašné a ponižující pro tvora, který se považuje za pána vesmíru. Pokud tedy je člověk smrtelný, proč by se měl chovat mravně, proč by měl dodržovat zákony? Právě proto. Člověk je tvor inteligentní, proto musí pochopit, že je jeho údělem prožít život, který je ohraničen. Církve právě počítají s nemohoucností člověka vyrovnat se s tímto faktem, a proto slibují nesmrtelnost za víru v jejich boha. Církev se ze všech sil snaží dokazovat, jak prohnilé je lidstvo, a že jen ona sama má recept na štěstí. 1500 let úspěšné vlády církve je toho dokladem. Jestli lidstvo došlo až k této situaci, v jaké teď je, je to důsledek vlády církve, protože církev svatá katolická určovala pravidla a morálku. Proto teď musíme žít s jejími plody. Ovoce jejich jest shnilé a po jejich skutcích je poznáte. Pro nás lidstvo se zdá skála nesmrtelná, ale i ona postupem času se rozpadne a změní se v prach. Slunce opředené pověstmi, mnohými národy považováno za boha, jednoho dne vyhasne a zničí tuto planetu. Nikdo z nás se toho nedočká, ale je to jisté a jednoho dne se naše planeta rozpadne v prach a zhatí všechny plány na věčný život a příchod Kristův. Pak nejen bezbožníci, ale zbožní, kteří radostně očekávali příchod ráje, budou kvílet strachem. Nebo je zde možnost, že lidstvo odhodí falešnou naději a začne bojovat společně o svou budoucnost. Jistě, je to daleká budoucnost, ale i vzdálená budoucnost je něco, čím bychom se měli, my jako lidstvo zajímat. Musíme se naučit žít nejen pro sebe, ale hlavně pro budoucí generace.
Poslední soud.
Každý předstoupí před boha v čas svého posledního soudu. Jak předstoupí? Pokud předstoupí jen duše a bude souzena, bude odsouzení k věčnému peklu jen pouhou formalitou. Protože dle několika náboženských knih peklo je peklem proto, že v něm není bůh. A pokud na posledním soudu budeme před bohem stát i s tělem, proč v hrobě zůstávají kostry? Nebo snad dostaneme jiná těla? A tak když obdivujeme ostatky svatých, musíme si uvědomit, že jim budou chybět , až předstoupí před boha a budou žádat o nesmrtelnost.
Každý národ naší historie měl představu o nesmrtelnosti.