Moudrost ateistova

Ateista chodil po tomto světě plném násilí a neštěstí a ptal se sám sebe, kdo může za tento marast. Sám sobě si dával otázky, zda jedinec může dokázat zastavit trend moci, peněz a neštěstí. Avšak nevěřil, že on je chopen zastavit vlny násilí nebo lidského neštěstí. Podivoval se nad válkami mezi katolík a protestanty, nad terorismem, který v sobě svět živí. Nemohl pochopit, proč lidé podléhají moci jiných lidí a jsou pro ně ochotni spáchat cokoliv. Snad je to v nás, že slabí lidé jsou ochotni uvěřit tomu, kdo nám dává naděje, které chceme slyšet. Málokdo z nás je ochoten přijmout pravdu takovou, jaká opravdu je. Síla lidského rodu však nespočívá v tom, že jsme ochotni jít jako ovce za někým, kdo nám slibuje zářné zítřky a království, kde vládne hojnost všech požitků. Síla rodu spočívá v připravenosti vždy bojovat za svůj rod bez ohledu na svůj majetek či život. Proto ti, kdož položili život za své děti či vlast jsou mi milejší než ti, co položili život na kříži za pravdu Kristovu.
Život je to nejcennější, co nám bylo dáno, avšak nedostali jsme to darem od boha či jiné bytosti, ale láskou či jen pouhou lidskou přirozeností o pokračování rodu, protože ať chceme či nechceme, lidstvo je zcela závislé na základním pudu všech živých tvorů, a to pokračování rodu. Málokdo se dokáže vyrovnat s tím, že je zde jen jako článek reprodukčního procesu - narození - zplození - smrt. Pokud někdo zplodí potomka, udělá pro lidstvo více než ten, kdož popíše stohy knih o pravdě, povinnosti, ale umře sám bez toho, aby zplodil potomka. Život je to nejcennější, co nám bylo dáno a společnost, která to nechce chápat nebo tuto skutečnost zahaluje do frází, nejedná v souladu s potřebami jedince.
Ateismus má možná dost nevýhod, ale jednu výhodu má: považuje každého člověka za svou součást a za cíl svého snažení. Křesťané se neustále ohánějí tím, že ateismus je bez citu, bez morálky. Avšak zapomínají na to hlavní, základem ateismu je člověk a i sebemenší člověk v zapadlé vísce má větší hodnotu, než mrtvý svatý. Ateismus nehlásá pravdy, jež se nikdo nesmí dotknout, ale které je nutno ctít. Každý má právo tyto pravdy rozdrtit silou svých důkazů a nikdo mu to nebude mít za zlé.
Základním mravním zákonem ateismu je, že hmota je základem, myšlenka motorem a štěstí cílem. Je smutnou pravdou, že lidé nejsou ochotni dávat něco zadarmo společnosti, aby i ti druzí měli štěstí, ale příčinou toho je víra, která říká, že kdo má peníze nebo moc, je nade všemi okolo. Rovnost v pravém smyslu se jeví jako rovnost práva a povinnosti. Tvrzení, že mravním základem ateismu jsou peníze a hmotné statky, je mylné a zvrácené. Základem ateismu je člověk, jeho touhy a činy. Každý člověk má touhy, a to touhy rozdílné od jiných. Je povinností společnosti mu tyto touhy umožnit realizovat, pokud nejsou v rozporu s cíly společnosti. To, že většina lidí má tužby plné peněz a statků není chybou ateismu, ale chybou společnosti, která po staletí utvářela profil, že úspěšný je jen ten, kdož má peníze a statky. Jen na okraj, lze podotknout, že posledních 1500 let utvářela mravní profil člověka církev.
Posledních 1500 let v Evropě vládla církev a až v tomto století byla narušena hegemonie církevních škol. S plnou odpovědností můžeme tedy prohlásit, že člověk 20.století byl utvořen církevní doktrínou člověka. To, že lidé tohoto století odpadají od církve je znamením, že církevní morálka nemůže uspokojit a že sama o sobě není dostatečná k tomu, aby uspokojila potřeby člověka. Od roku 321 n.l. bylo křesťanství státním náboženstvím v Evropě, od této chvíle byly všechna ostatní náboženství prohlášena za špatná. Toto dávalo církvi katolické obrovskou moc nad téměř celým světem. Ačkoliv katolické křesťanství je jediným pravým náboženstvím, utvářely se různé odnože, které vedly proti sobě skryté, ale i zcela otevřené války. Jak se na to díval asi Kristus. Křesťanství hlásá, že jen jejich náboženství je pravé a že jen cestou jejich víry je možno dosáhnout věčného a blaženého života. Ale již zapomíná na to, že těchto náboženství je více. Dosáhnout věčného a šťastného života tak lze mnoha cestami, ale křesťané však nepodali jediný důkaz svého tvrzení. Můžeme se jen dohadovat, jak si křesťanští mudrcové představují věčný a blažený život, který by prožívali naše duše nikoliv těla.
Vždy, když se lidé ptají po příčinách zla ve společnosti, najdou se tací, kteří tvrdí, že za to může materialistická výchova. Ale to je ten největší omyl. Ateismus bere život jako vzácný a jedinečný dar, který se již nebude opakovat. Proto ti, kdož umřou, budou jen hnít. To církevní dogmatici praví, že život je i posmrti a dávají tak planou naději všem, kdož se bojí smrti či jen chtějí ubližovat jiným bez ohledu na následky. Proto, že oni se pomodlí, dají dar církvi a ta jim s klidným svolením dá požehnání k věčnému životu. Klamavost církve již tkví v tom, že ona určovala morálku společnosti v minulých století, a tak ona je odpovědna za vývoj lidskosti v našich srdcích.
Ačkoliv se nikdy nepovažoval za moudrého, rozhodl se napsat svoji moudrost, prostou ale čistou. Chtěl napsat knihu o člověku jako nedílné součásti lidstva, o zemi, kde sebemenší člověk má větší vážnost než mrtvý svatý muž. Chtěl napsat o společnosti, kde vládne materiální mravnost, kde činy následují slova, kde člověk je nedílnou součástí. Avšak věděl, že nenapraví lidstvo jako takové, ani že lidstvo neopustí cestu chvály peněz a moci. Kolik moudrých již napsalo o společnosti, kde vládne dobrota a láska, vždy to však byly pouhá utopie, i tato kniha je o utopii, které se nikdy nedočká. Snad jednoho dne lidstvo nastoupí tuto cestu a pochopí, v čem tkví podstata života.
Začal studovat náboženství, aby pochopil, proč tolik lidí je ochotno podlehnout náboženským slibům o ráji či jiných krásných časech pro ty, kdož uvěří v nějakého boha. Je mi líto všech těch,kdož si myslí,že uvěří a vše se změní v jejich prospěch. Jak může být nějaké náboženství dobré, když tvrdí, že ti, kdož nevěří, se budou věčně smažit v pekelném ohni dobrého boha. Protože jestli bůh stvořil vše, stvořil i pekelná muka, kterými se teď straší lidstvo.

Pláč křesťanů

Ateista chodil po světě a často slyšel nářek křesťanů nad jejich bohem, Kristem, a tak se rozhodl poznat toho, kvůli němuž tolik lidí prolévalo pláč. Přečetl knihy a nebyl z toho moudrý. Všechny knihy ho nutily uvěřit naprosto stejnými argumenty, které však byly tak neosobní, až ateista zklamaně odhodil tyto knihy. Pak pochopil, že chce-li nalézt svou pravdu, které uvěří a za kterou by byl ochoten bojovat, nikoliv však zemřít, musí vejít do svého nitra. Snažil se vstřebat moudrost předchůdců i svou, aby našel klid a mír své duše. Po mnoha probdělých nocích pochopil nebezpečnost Kristova učení. Nadutost církevních otců a jejich nohsledů ho udivovala, ale mnohem více ho zraňoval pocit bezmocnosti vůči učení, které s hrdostí a láskou staví nenávist v lidských srdcích.
Každý den se mnoho křesťanů v pokleku modlí pod křížem s Ježíšem, aby jim byli odpuštěny hříchy, jichž se dopustil, nebo aby mu dal silu ve víře, která mu poklesla. Mnozí však s prospěchem sobě vlastním chtějí odpuštění za hříchy, které konali, ale odpoledne se jich dopouští znovu s klidem, vždyť jejich bůh jim odpustí. A v tom je největší nebezpečí křesťanského náboženství: učí, že je možno provádět hříchy s klidem, jestliže se pak pomodlíme a následně dostaneme rozhřešení. Uvěř křesťane ve svého Krista, který snímá hříchy lidstva, aby je vzal na sebe a tím ti odpustí. Kdepak je tvoje mravní svoboda a závazek. Kde je tvé svobodné rozhodnuti nést následek svého činu? Jak můžeš žít s vědomím, že někdo jiný bere na sebe tvé hříchy, a pak za ně pyká? Kde berou křesťanští boží pracovníci sílu odpouštět hříchy jiných? Jakým právem jsou ochotni odpustit vrahovi? Neznají snad rčení, že živý ovád je více jak mrtvý mudrc?
Kristus na kříži je symbolem věčného odpuštění vašeho boha. Odpustil vám něco, čeho se nikdo z vás nedopustil, a tak se dělá dobrým, i když je zodpovědný za váš pád a hřích. Je snad vědění dobra a zla hříchem?
Z mnoha příbytků se ozývá pláč nad prolitou krví Ježíše na kříži.
Proč pláčeš křesťane, proč proléváš slzy nad popsaným utrpením svého spasitele, který se stal člověkem, aby zemřel za tvoje hříchy, vstal z mrtvých, vznesl se na nebesa a chce soudit svět. Nasuď, abys nebyl souzen. Spíše by jsi měl plakat nad svým utrpením, když jsi dopustil, že někdo jiný pyká za tvé takzvané hříchy.
Jsou mnohé cesty utrpení, které muselo projít lidstvo, aby si uvědomilo svou sílu a svou tvář.
Odsuzujete Jidáše, že za 30 stříbrných zradil, odsuzujete židovskou radu, že ho odsoudila, odsuzujete Piláta, že podlehl radě a dal Ježíše ukřižovat, a přeci byste je měli velebit a svatořečit, protože udělali víc než všichni svatí, pomohli Ježíšovi uskutečnit jeho plán vaší záchrany, ne nás ateistů, protože ty nechceš mít nic s vaším spasitelem.
čím by Vám byl Kristus, kdyby neumřel na kříži?
čím by vám bylo vaše učení, kdyby Kristus za vás neumřel a vy byste se museli zodpovídat za vaše činy. Uvěřili jste a jste spaseni.
O křesťané zahleděni do svého Ježíše, jeho matky panny Marie, která mela více synů a dcer, ale jen ježíš vám dal rozhřešení.
Pláčete nad jeho tichostí a pokorou, a přesto chtěl na zem přinést oheň a meč. A vůbec vám nevadí, že rozdělí syna proti otci, matku proti dceři.

Naříkáte pod křížem, jako naříkali jeho učednicí a matka, přeci byste měli jásat

Proklínáte ty, co nevěří v jeho božství, ale jeho matka v něj nevěřila.
Plačte nad beránkem božím, který snímá hříchy, jenž vy pácháte
Kdyby nebylo tohoto činu, nad kým byste plakali a ve jménu čeho páchali zločiny, které se nesmazatelně vryli do tváře lidstva, které překonáváním vašich hříchu dosahuje většího pokroku.
Pláčete nad prolitou krví Kristovou, ale jste chladní a bezcitní nad krví nevinných, kteří umírají za vaše vyšší ideály.

Jásejte nad prolitou krví, bez níž by nebylo vašeho náboženství

Zahleděni ve svých palácích do svého bohatství neslyšíte nářek chudých.Jednou za čas vyjdete a vy jste si nechali políbit ruku a očekáváte, že vám svět bude klečet u nohou. Bezmocnost nemocných léčíte duchem, bezmocnost nevěřících plamenem a krví. Dáváte kousek chleba potřebným a vy jíte pečená kuřata.
amen
Ateista se chtěl přesvědčit, zda Bible a jiné náboženské knihy byly psány pod dohledem boha. Tedy každá musí být jednoznačná a snadno pochopitelná.
Proč by bůh dovolil psát jinotaje, aby si lidé mohli větu vysvětlit pokaždé jinak, jak se jim to hodí? Tyto jinotaje nasvědčují jen jedinému - bůh chtěl dát lidem možnost vysvětlit si jeho myšlenky, jak každý chce. To, že Bibli jako takovou lze vysvětlit mnoha způsoby svádí k myšlence, že ji psali různí lidé v různých dobách a je jen na čtenáři, jak si ji vysvětlí. Snad proto vznikla církev, aby dohlížela na to, jak si co kdo vysvětluje.
A tak sestoupil ateista ze svého světa a prohlédl. Věděl, že poznal svou moudrost a pravdu. Chtěje ji rozšířit mezi lid, sedl ke stolu a psal.
Psal obyčejným písmem prostého člověka neznalého filozofických kudrlinek. Psal o tajemství své duše.
Kdož chceš poznej, kdo nechce zapomeň.
Toť pravda a moudrost má.
Toť svět, jenž je tu od nepaměti.
Toť člověk, jenž se zrodil a jenž zemře.
Kdo jednou přijde, ten i odejde.
Nechť tato moudrost je chválou přírody a člověka.
Právo přírody je, že silnější vyhraje.
Povinností člověka je, že člověku je přítelem.

Je mnoho tajemství, jenž jsou zatím skryta před zraky člověka, je vše na nás samotných, abychom je odkryli. Avšak to, že zatím nebyla odkryta neznamená, že zůstanou skryta na věky. Naši potomci budou žasnout nad naší nevědomostí.
Na tomto světě je mnoho věcí, které nás, obyčejné smrtelníky, uvádějí do údivu. Spolu s klasikem mohu říci, jen hvězdné nebe nade mnou a mravní síla ve mně mě přivádí v úžas.

Co tím chci říci?

Nekonečný vesmír a mravní síla lidstva je to, co bychom měli chránit, rozvíjet a hýčkat. Měli bychom chránit lidi, kteří si dokážou stát za svým slovem a jsou schopni nést důsledky svých činů. Lidstvo by nemělo tolerovat ty, kteří něco učiní, a pak se kají ze svých činů proti lidskosti, jako to mnohokrát předvedla církev zvaná svatá katolická. Je mnoho cest, které lze následovat, je mnoho pravd, které lze hlásat. Nedělám si nárok, že má pravda je ta pravá, ale je má. Lidstvo čas od času stojí na křižovatce, jak dál. Je na moudrých a mocných, kam pohnou kolo dějin. Mockrát lidstvo zvolilo špatnou cestu, mnohokrát ji nedokončilo, a tak znovu a znovu se ocitá na začátku a musí se rozhodovat. Lidé odmítají rozhodnutí a nechávajícího na dalším generacím. Vzpomeňme si na antickou kulturu ducha a těla, která se začala tak slibně rozvíjet, a pak ji porazilo křesťanství. Dnes si už málokdo uvědomí, že vše vychází z antiky a většina moudrosti má základ v antické moudrosti. Marný boj antiky s křesťanstvím je dokladem nemohoucnosti lidstva dokončit cestu a dokladem, jak většina se podřídí menšině mocných. Vypadá to, že v lidstvu jako takovém je zakotveno uvěřit pohádkám než tvrdé realitě.
Antická filozofie směřovala ke spojení člověka a přírody. Lze se jen dohadovat, kam až by došla a čeho dosáhla. Jaký by byl člověk 20.století, vychován v duchu antických tradic. V antice je obec považována za nadřazenou jedinci. Jedinec je povinen ji chránit, zvelebovat, pracovat pro ni a ona na oplátku mu dává podmínky k žití a je jeho štítem. Je pravdou, že v antice byly diktátoři a že zde probíhaly různé krvavé bitky o moc, ale jen v případě, kdy samostatný jedinec uchopoval moc a chtěl ji jen pro sebe a ne ve prospěch obce.

Ateista seděl v lůně přírody a přemýšlel o tom, zda lidstvo boha potřebuje a kde se vlastně bůh vzal?

První otázka, která se nabízí, je: Jak vzniklo lidstvo? Jak vznikl život? Přejdeme li tuto otázku bez nároku na odpověď, pak není potřeba dožadovat se jakýchkoliv božích zásahů a je patrné z okolního světa, že lidská společnost se vyvíjí zcela nezávisle na mimozemských vjemech. Lidstvo jako takové je schopno si určit cestu a tou jít. Je na lidstvu, jakou cestu si vybere.
Před dávnými věky člověk bojoval o svůj život a o život své tlupy. Se zbraní v ruce se stavěl zvířatům i protivníkům z lidského rodu. Neustálé výhry přírody nad ním mu vnukly myšlenku, že svět je řízen bytostmi, které jsou schopny ovlivnit přírodu v její samotné podstatě, tak vznikli první tvorové nadpozemští - bohové. člověk jim začal nosit dary a vzývat je, aby mu pomohli v boji s přírodou. Protože však ani na to neměl moc času, pověřil tím jednoho člověka, který se tak stal šamanem. To se mu zalíbilo a systematicky začal v lidech pěstovat všemocné bohy. Šamani postupně přebírali moc v tlupě, až vnutili všem, že bez nich se neobejdou. Tak začalo první náboženské dělení lidí. Tak jak se vyvíjela společnost, vyvíjely se šamanské rituály.
Tím, jak se společnosti začaly vyvíjet, začalo se vyvíjet i náboženství. Šamani vědomi si své moci si začali na různé úkony najímat pomocníky, a tak se přetvořili v kněžskou kastu, která byla nedotknutelná. Kněží začali využívat volného času nejen k motlitbám, ale hlavně k bádání o různých otázkách. Písmo, které přišlo záhy, tak zákonitě ovládali jen kněží. Tím jejich moudrost začala stoupat a oni už mohli bez problémů mluvit i do státnických záležitostí. Tím, že ovládali písmo, se stali pro politickou moc nepostradatelní, jelikož dovedli zaznamenat a přečíst různé dokumenty. Tak se poprvé dostali k moci nejen církevní, ale i politické. Zprvu si snad ani neuvědomovali, jakou moc mají v rukou, ale později ji začali vědomě využívat ke svým cílům, tím získávali větší a větší moc, mnohdy jejich moc byla vetší, než moc králova. Tak se postupně rozhořel boj mezi kněžími a panovníky. Je smutnou pravdou, že panovníci neměli v tomto boji šanci proto, že bohatství různých kultů bylo již ve většině případů větší než bohatství panovníkovo. Co však musíme připustit je to, že kněží byli nositeli pokroku a všichni významní lidé dávných dob prošli jejich učením.
Různé národy měly různá božstva. Když spolu začali válčit, vždy ten, kdo vyhrál, prohlásil své božstvo za lepší. Až jednou vzešel národ, který geniálně prohlásil, že je jen jeden bůh, a to jejich. Je otázkou, proč se našel národ, který tvrdil, že je jen jeden bůh, co ho k tomu vedlo.
Tak přišli na svět židé a jejich bůh Jehova.
židovský bůh začal pomáhat svému národu a ten se začal cítit vyvoleným. Nejprve ho vysvobodil z egyptského zajetí. Pak mu pomohl dobýt Palestinu, krvavě potřít domorodé obyvatelstvo a usadit se. Pomocí proroků řídil P/Palestinské království a běda vladaři, když se odklonil od boha. Jenže po hříchu přišel trest nejen pro vladaře, ale hlavně pro obyčejný lid. Snad proto jsou nyní křesťane tak krutí k nevinným. Neb co chcete od těch, kdož věří v boha, který nechá vyvraždit vše prvorozené za to, že byl poslechnut.
Když přišel Kristus, židé ho odmítli, ale pár učedníků zachovalo jeho učení, a tak se zrodilo křesťanství. To je stručná historie křesťanství. Po smrti Krista, i když pravil, že jeho vrstevníci uvidí přicházet království nebeské, se nic nedělo, a tak byla sepsána evangelia, která položila základ křesťanství. Jak mohou věřit bohu, který prohlásí v kruhu svých učedníků, že zajisté mnozí z vás uvidí přicházet království boží a ono ne a ne přicházet?
Na světě je 950 000 000 katolíků
893 418 mnichu+jeptišek
403 171 kněží
4 210 biskupů /květy 3.9.1992/
Náboženství směřuje k určité vyšší bytosti a chce rozřešit záhadu posmrtného života. Jediné pravé náboženství je náboženství Kristovo, kterému věří 1/3 lidstva. Všechny ostatní jsou klamná a špatná. Lidstvo se tak dělí na ty, co mají naději a ty, co naději nemají.
Křesťané odmítají materialismus také proto, že nechtějí být pouhou hmotou, a že oni směřuji k vyšším cílům. Už však nechápou, že materialismus není v tom, že hmota vítězí nad duchem, ale že hmota je zaklad k duchu. No a první byla hmota, ale postupně hmota stvořila život, a ten stvořil ducha, který následně tvoří hmotu.
Cílem božího plánu je učinit lidi ůčastnými na jeho věčném štěstí, ale středem je Kristus.
Ateista byl zmaten, nevěděl, zda chápe pravý smysl křesťanství, a zda je vůbec v jeho silách jej pochopit. Přesto se pohroužil do knih křesťanských, aby tam našel pravdu. Našel tam však jen rozčarování a mlhu.